Beskydy, Javorníky, Bílé Karpaty

290 km za 10 dní podél československé hranice

Stezka kolem Česka: Třinec - Hodonín


Červenec 2020; text: Lucka


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu


Bouřlivý začátek


Hurrrráááá. Konečně zase vyrážíme na Stezku!

Cenou za páteční odjezd je jedno odevzdání projektu v půl třetí ráno a druhé přesně o dvanáct hodin později. Za další dvě hodiny už na Hlaváku vyhlížíme zpožděný vlak. Místo čtyř hodin jedeme do Třince víc jak pět. Nad severní Moravou se mezitím roztrhne pytel se srážkami. Skoro se bojíme, že nás ten černý chuchvalec vycucne přes okýnko kymácejícího se vlaku. Když vystupujeme v Třinci, je skoro tma, ale zrovna neprší. Z centra vyrážíme po žluté a brzy jsme v lese. Světelná show se zase přibližuje. Skoro se bojím rozsvítit čelovku, aby mě bouřka neviděla.

Jdeme jen hodinu na kraj Vendryně, kde je u historických vápenek a autobusové točny velký přístřešek. Vybíráme si suchý kousek kamenné podlahy vedle stolu. Netrvá dlouho a vzbudí nás rány jak z děla. Nadskakujeme na karimatkách. Jsme v epicentru. Než to dořeknu, spustí se sprcha, že nevidíme lampu na druhé straně silnice. "Bacha, voda!", koukám na čůrky, jak se od silnice rozlévají širokými spárami mezi kameny v podlaze. Vyskakuju asi vteřinu před tím, než se proud rozlije tam, kde ležel karimatka. Sedíme na lavici s nohama nahoře a nadáváme. Nakonec si po hospodsku ustelu na stole a Johny na lavici kterou si rozšíří židlemi.


Slezskými Beskydy na východ


Za noc v přístřešku jsme neskonale vděční. Představa, že teď někde ždímáme spacáky od bláta...no...nechybělo mnoho. Vyrážíme brzy, na asfaltových a štěrkových cyklostezkách, jsme v pohodě, lesními cestami tečou potoky. Stoupáme po červené na Čantoryji. Už se těšíme na chatu. Výlet začínáme stylovou snídaní: pivo, langoš a zelňačka. Čeká nás deset dnů v Beskydech a dál na jih podél československé hranice. Posilněni vyrážíme širokou cestou k rozhledně na velké Čantoryji. U stánků chybí pět výškových metrů do tisícovky. Česká a polská strana má vlastní stánky, oboje v obležení.

Pokračujeme po hraniční červené značce. Prudce klesáme vymletou cestou až k Beskydskému sedlu, odkud stoupáme na Šošov. Otevírají se výhledy do Polska a na louky se sjezdovkami. Míjíme pár chat a pokračujeme po hřebeni přes Česlar a Malý Stožek k Velkému. Koukáme na něj už z dálky a výstup na tenhle opelichaný kužel bude ostrý. Žádný výstup tu ale není dlouhý. Za chvíli jsme nahoře a hned za vrcholem je chata. Na terase s luxusním výhledem do Polska sedí pár zablácených bikerů.


Hřeben Slezských Beskyd končí vrcholem Kiczory, kde jsme asi za půl hodinky. Následuje sestup do Bukovce. Nejdřív potokem, pak po asfaltu a na závěr loukami. Vymyslím zkratku k lávce přes potok, ale má háček. Dá se k ní dostat jedině přes zahradu. Rodinka sedí na terase, tak předem se zeptáme. Že jsme to my, tak prý smíme. Při té příležitosti si řekneme o vodu. Trochu mi to připomíná otřepané "Dobrý den, nemáte prosím trochu vody, já mám takový hlad, že bych u vás přespal..."

Pán je pyšný na dobrou studnu. Jednu lahev vypijeme během pár vět. Paní se rozvzpomíná na chmelovou brigádu. Mají v Praze vnučku, studuje ekonomku. Přecházíme houpavou dřevěnou lávku do Bukovce, nejvýchodnější obce ČR. Hrdě na to upozorňují cedule, které rozbíjí zažitý omyl. Ne, není to Hrčava, tam je trojmezí. Nejvýchodnější stavení patří Bukovci.

Před hraničním přechodem se dáváme doprava cyklostezkou. Kolem stárnoucích budov celnice se motá vojensko-policejní hlídka, ale jsme jim ukradení. V podstatě už jen obejdeme rezervaci Bukovecké rašeliniště. Často se píše, že český "east point" je zapomenuté místo v hustém lese, které je dobrodružstvím najít. To už neplatí. U cesty je značené parkoviště a třičtvrtěkilometrovou naučnou stezku lemuje sedm tabulí o životě zdejšího kraje. Zůstává pravdou, že místo je krásné. Hraniční kámen stojí na břehu říčky Olše na plácku se dvěma přístřešky k sezení. Akorát čas na večeři. O pár metrů výš v lese si najdeme aspoň trochu suché místo na spaní.


Vlčí pomsta


Prvních slunečních paprsků v Česku se nedočkáme. Chtěli jsme se chlubit, že je vidíme o 27 minut dřív, než v Aši, ale místo toho přijde ranní sprcha. Na snídani už je teplota trenýrková a z mechu stoupá pára. Ne, tedy nemá smysl cokoliv sušit. Přebrodíme louku zpátky do Bukovce a malebnou krajinou pokračujeme do Hrčavy. I ta má své "nej". Nejvýchodnější centrum obce a podle všudypřítomných cedulí se o ten východ vedou boje. Než dojdeme na turisticky frekventované trojmezí, ochutnáme místní pivo. Paní nám ještě doporučí sýr dole u trojmezí.

Místo, kde se stýkají hranice Česka, Slovenska a Polska leží přesně v potoce. Tam je jen malý patníček a teprve kolem ostatní cedule, tabule, mohyly a altány. Lávka z Česka do Slovenska čeká na opravu. Vzhledem k silnici a hospodě je tu dost rušno. Ještě vyzkoušíme doporučený Hrčavský Grunt a koupíme si ovčí brynzu. Můžeme doporučit dál. Pán se ptá, kam až jdeme. No...máme to daleko.. Hodně lidí prý teď obchází republiku nebo chodí ze severu na jih, či z východu na západ. Sem jich přijde hodně kvůli Trojmezí. Pan prodavač je čistokrevná trojmezní směs. Narodil se v Třinci, žil na Slovensku, příbuzné má v Polsku a teď se usadil tady.


Stoupáme zpátky do Hrčavy a asfalt topí do podrážek. Za vesnicí ještě zastavíme u Lurdské jeskyně s Madonou a zázračným pramenem. Postavili ji z kamene, co přebýval po stavbě kostela. Spíš bych ale čekala nějaký klidný háj, než staveniště. Pokračujeme po silnici, než odbočíme do lesa k památníku posledního vlka. Toho v Beskydech zastřelili v roce 1914 a myslím, že tu dodnes straší. Ze všech cest kolem udělal blátivé potoky a naházel na ně klády. Určitě za tu spoušť může on a ne těžká technika, co ty brázdy vyryla. Se zablácenými botami a celí zdrápaní se prodereme k malému žulovému pomníčku VLK 1914. Přístřešek je napůl povalený a cedulka s příběhem vybledlá. Asi se sem moc nechodí.

Prodíráme se dál k turistické značce a pak po zelené prudce vzhůru. Za to vedro taky může vlk.


U chaty Gírová jsme vaření Ještě kousek na vrchol a pak svačinka ve stínu přístřešku. Sledujeme mraky. Na obzoru prší, my se pečeme. Po červené spadneme do Mostů u Jablunkova. Chvíli sedíme rozpláclí na dlažbě před hospodou a chladíme se Birellem. Nocovat chceme u Kaple na Muřinkovém vrchu. Není to daleko, ale do kopce a na sluníčku. Už jen přejdeme Velký Polom a jsme skoro tam. To "jen" se nějak táhne. Míjíme kamennou chatu s rozhlednou. Dřív to byl vodojem, ale nevím, jestli mi víc připomíná maják nebo letištní věž.

Přes Velký Polom vede pěšina borůvčím a divokým lesem. Večerní slunce dělá místo ještě krásnějším. A jak teprve krásně bude u té horské kapličky s jistě zázračným pramenem! Sesypeme se vymletou stezkou do travnatého sedla. Kaplička je poněkud větší, než bych čekala a kolem spousta dřevěných lavic. Dnes se tu konala výroční mše. To znamená, že u cesty se válí několik pytlů odpadků, kelímků od piva a plastových tácků od guláše. Zřejmě slušnej mejdan. Horší je, že jak se zastavíme, vrhne se na nás hejno mušek a komárů. Jsou všude. Část toho černého mračna se topí v ešusu. Fajn. Večeře s proteiny. Nepomáhá ani chodit dokolečka, ani nic. Vzduch se nehýbe. Hlavu do spacáku a snad to do rána zmizí.


Z louže pod okap


Ve čtyři ráno už jsme vzhůru. Mušky nezmizely, tak mizíme my. Snídani odkládáme někam, kde se nestaneme snídaní sami. Po páté už máme batohy na zádech a pokračujeme hraničním hřebenem na jih. Místy dost čvachtáme v blátě. To nejhorší přeskáčeme po naházených větvích. Po deseti kilometrech se nám zalíbí prkna, která bývala lavičkou. Rozvěsíme věci na sušení a v poklidu snídáme. Od jihu se blíží černý mrak. Nejdřív mu moc nevěnujeme pozornost, ale když nám zastíní slunce, začneme se balit. Klidnou kávičku dopíjíme už v pláštěnkách a chladí jí první kapky. Není kam se schovat, tak scházíme do Bílého kříže. Míjíme opuštěné budovy bývalého rekreačního střediska hned u zrezivělého vleku. Že jsme nedošli až sem....mohli jsme být schovaní.


Až za obcí stojí onen Bílý kříž, jež dal osadě jméno a jehož vznik má mnoho variant. Jedna z pravděpodobných souvisí s pašeráckou historií. Ubili tu strážce hranice a pochovali. Od té doby tu udržují velký kříž.

Další vlnu slejváku přečkáme pod stříškou u meteostanice. Zkoumají tu vliv CO2 na lesy. A teď by naměřili i dost srážek. Pokračujeme do mrholení a v loukách pod Lysou horou dokonce vysvitne i sluníčko. Stoupáme plni optimismu. Chvíli nám i vydrží.

Po červené proti nám sestupuje netopýr. Je to turista v černém ponču a doporučuje jít raději trochu delší cestou po asfaltu. Rádi dáme na jeho radu. Na vrcholu prý stihl pěkné fotky. Nám radar slibuje jiné radosti, tak uvidíme. A dočkáme se. Modrá barva, značící mírný déšť přechází v zelenou, žlutou a rudou. Jsme jak pod sprchou. Po asfaltu tečou proudy vody.

Včera jsem si toužila chladit nohy v potoce, tak mám, co jsem chtěla. V každé botě mi šplouchá osobní bazén. Jak se les otevírá....ne, nebudou výhledy....přidává se vítr. Matně rozlišujeme obrysy budovy. To znamená, že jsme na vrcholu a jdeme se ohřát do chaty Emila Zátopka. Horká česnečka a čaj spraví náladu. Za oknem jako kdyby nalepili šedý papír. Potřebujeme aspoň sejít do Ostravice. Johny hledá penzion. Když zjistím, že mi odfoukl kus pláštěnky z batohu a spacák v dolní kapce nasál několik litrů, souhlasím.


Opouštíme vyhřátou restauraci a suchou dlažbu. Venku je vidět na pár kroků, ale už neleje tak hrozně. Scházíme po kamenité červené a rozbitými zkratkami. Penzion Šance je až ve Frýdlantu. Ve skutečnosti tak nějak pod lesem mezi Frýdlantem a Ostravicí. Budova, kde by po menší modernizaci natočili původní film o sněženkách a machrech, není zrovna na ráně. Na dveřích visí "Zavřeno". Jsme domluveni a telefon funguje. Paní zdraví slovy: "Co jste sakra dělali dneska na Lysé?".

Věci si můžeme rozvěsit kamkoliv, nikdo jiný tu není. Chodba je široká jak na spartakiádu a v koutku s křesly jak ze starého filmu je rychlovarná konvice. Jako bonus dostaneme výkonný přímotop. Co víc si přát?


Z Beskyd do Javorníků, kůže jako v ohni


Budík na pátou a plánovaný start v šest, ať jsme první v sámošce. Je skoro zázrak, že všechno uschlo, včetně vypraných bot. V ranním slunci scházíme k silnici a v hustém provozu procházíme Ostravicí až k nádraží. Naproti je coop. To byl nápad, nakupovat hladoví! Kdo se s tím další tři dny bude tahat! "Taková fazolová konzerva, to bude večer dobrota", jsem v krámu hrdina.

Snídáme v dětském koutku a vyrážíme po červené na Smrk. Ze strachu z bláta jdeme trochu delší lesní cestou, ze které uvidíme Bučací vodopád. Největší kaskáda Moravskoslezských Beskyd je přes bujnou vegetaci vidět tak napůl. Z rozcestí volíme variantu "direkt". Kamenitá cesta je tak prudká, že se na ní nedrží bláto. Čtyři stovky výškových metrů po schodech a jsme tam.


Konečně vidíme Lysou horu, kde jsme včera prali boty. Po bouřce je krásně čistý vzduch. Hledíme do vnitrozemí a jmenujeme města. Na samotném vrcholu je travnatý plácek krytý stromy. Pokračujeme borůvčím po modré přes Polanu. Vystřídáme zelenou, žlutou a další červenou. Z rozcestí Lhotská je to kousek na sedlo Kladnatá. Mapa slibuje pramen, bude sváča. Ten asi rozblátil cestu a přilákal komáry, jinak nic. Do krásně vyprané boty se mi podaří nabrat vrchem. Sváču odkládáme. Aspoň mažu začínající odřeniny na patě. O kus dál najdeme přímo na cestě mrtvé liščí mládě. Fotíme a hlásíme na správu lesa. Po hodině tupého přeskakování klacků mlčky, zvládnu pronést větu o krupicové kaši. To bude myšlenka dne. Nakonec svačíme až u silnice u krásné kaple Cyrila a Metoděje v Hlavaté.

Idylku kazí jen hvízdající kamiony. Hlavní přeshraniční tah je výhodná zkratka k areálu Třeštík. a na Súkenickou. Zavřít oči, zatajit dech - je to jen kousek. U hotelu Třeštík doplňujete vodu a energii. Mažu rudnoucí achilovky


Nad sjezdovkou stojí rozhledna Súkenická, přezdívaná Čarták, podle vrcholu. Když je zavřeno, klíč půjčují dole v hotelu. U vstupu čeká starší pár a za plechovými dveřmi duní řev porcovaného dítěte. Děsíme se, co vypadne z rachotících dveří. Rodinka na výletě. Když budeme rychlí, můžeme těch 131 schodů vyběhnout a oni za námi pak zavřou. S batohem slušná rozcvička. Kovové schodiště se točí mezi betonovým jádrem telekomunikační věže a prkenným pláštěm. Vykoukneme ze všech osmi okýnek kryté plošiny. Všude samé lesy. Beskydy, Javorníky a za dobrého počasí...máme štěstí a vidíme i Tatry.


Scházíme k prameni Vsetínské Bečvy. Bečva se jmenuje podle slova bečet = divoce křičet, naříkat. Necháme si divoce nakapat do lahve a scházíme do Makovského sedla. Rušná silnice je slyšet z dálky. U pomníku slovenských partyzánů se točí tři motorkáři. Přebíháme silnici. Zbývá pět kilometrů po červené přes Lemenou do sedla, kde má být potok. Začínám zpomalovat. Kůže na patách hoří. “To jsem pako, nechat si rozdrbat achilovky do krve", nadávám na začátečnickou chybu. Zbývá kousek, ale rozhodnu se namazat paty dřív, než budou ještě horší. Problém je ale jinde. Kůže pod ponožkami je rudá, nateklá a bolí při každém pohybu. Co to sakra je? Alergie? Tak možná na mýdlo z hotelu? netuším...

Dojít do sedla je peklo. Tohle neznám. Kousek níž najdeme plácek v lese u potoka. Je dost pozdě a ani se nám nechce vařit. Konzerva bude až k snídani.

V noci něco dupe hodně blízko. Rozsvítím čelovku a slyším jen praskat větve, jak to zdrhá. Pak prý se prohnalo ještě stádo, ale to už vím jen ráno z vyprávění.


Odpočinkové Javorníky


Když otevřu oko, ptám se na čas. Půl deváté. Cooo? ...No asi jsme potřebovali dospat.

Na pařezu vařím bulgur s fazolovou konzervou. Luxusní snídaně. Otoky od včerejška polevily, zkusím nízké ponožky a opalovací krém. Shodneme se na odpočinkovém dni, bude horko. Vyrážíme po desáté. Klesáme do chatové osady, odkud znovu stoupáme po asfaltu pod sjezdovky Velkého Javorníku. Johny žíznivě hltá kilometrovníky na silnici s piktogramem půllitru. Bačkárna...má zavřeno. Uspějeme vedle. Dnes nespěcháme.


Nad sjezdovkami se napojujeme na červenou hraniční hřebenovku. Velký Javorník je na Slovensku. Na vrcholu stojí velký kříž a pod ním svačí dva dědouškové. Přes louku vidíme další cestu. Javornická hřebenovka je velmi mírná a mimo les ani není bláto. Jde se krásně. Pauzu dáme na Stratenci. Tři betonové kříže připomínají oběti bojů při osvobozování Velkých Karlovic. Rozhledna je takový větší posed. Pořád vidíme Lysou horu a Čarták, které poznáme podle věží. Je vidět daleko.

Po dvou hodinách širokou cestou jsme u hotelu Portáš. Kontrolujeme předpověď. Trvá si na svém. V noci se přežene bouřka. Není tedy kam spěchat. Máme vyhlídnutý přístřešek asi dva kilometry odsud. Je to jen sezení, ale bude se hodit. Dáváme si polívku a palačinku. Vzhledem k nedalekému parkovišti je tu živo. S plnou zásobou vody odcházíme směrem Skiareál Kohútka. Přehoupneme se přes vrchol a na začátku lesa najdeme, co jsme čekali. Zastřešený stůl s lavicemi. Už ani nevaříme. Krásné večerní počasí...kdyby tak chtělo vydržet...


Se setměním napneme plachtu jako jednu stěnu. Spolupráce inženýra a architektky je na tak složitý úkol naprosto zásadní. Upravujeme kotvící prvky a prohlašujeme dílo za hotové. Spát budeme zase po hospodsku. Krásný večer se mění ve větrný a hlásí se první blesky. Kolem půlnoci přichází po cestě dvě čelovky. "Tak to postavíme támhle naproti". Podle hlasů je to pár a staví stan, co si pořídili včera. Je slyšet hlavně ženský hlas: "Ne, tam to nedávej! Podej mi to! Protáhni to očko! Podej mi tu tyč! Ne" Tu druhou!" ...copak to asi bude?

Hlasy utichají a začíná bouřka. Práská to všude kolem až uši zaléhají. Netrvá to dlouho. Johnymu namokl spacák. Ne, to už nejsou hromy, to jen nadává. Ještě přejde další vlna a větší silou. Snad na nás nepoletí větve, nebo celé stromy....

Pak už je do rána klid.


Valašské rozhledny


Budíme se v mlžném lese. Tedy Johny do mě praští, že je sedm. Kape už jen ze stromů. Snídáme na suchých lavicích. Stan vedle se nehýbe. Už jsme skoro na odchodu, když shora přichází dvojice. Akorát se vystřídáme u snídaňového stolu. Chlapec vyrazil v neděli z Trojmezí a slečna se přidala včera v Makovském sedle. Do neděle chtějí dojít do Hodonína Plánují cca 40 km na den. Dnes máme začátek trasy stejný. Loučíme se s tím, že se ještě někde potkáme.

Cesta vede dál po hřebeni. Noční bouřka ještě vylepšila, co už tak stálo za to. Snad deset kilometrů nepřetržitě čvachtáme po kotníky v blátě, což nás stojí síly i čas. Papájské sedlo, což byla včera alternativa noclehu je z obou stran prudká skluzavka. Přístřešek, co jsem našla na fotkách byl asi jen přízrak. Ještě, že jsme zůstali za Kohútkou. Z Makyty klesáme k Francově Lhotě. Konečně se dostáváme na asfalt. normálně nuda, ale teď luxus, kdy nohy drží pevně na zemi. Na kraji louky stojí kaple Sv. Huberta s nadživotní dřevěnou sochou. Asfaltka se táhne loukami a po kraji dozrávají plané třešně.


Modrá vede přes Čubův kopec, kde stojí jedna z valašských rozhleden. Na rozcestí potkáváme chlapce z rána. Čeká na parťačku, pak nás předběhne cestou na rozhlednu a z vrcholu maže do Střelné na pivo. Svačíme ve stínu prvního patra dřevěné věže a na slunci sušíme plachtu. Dnes má zase pršet. Chceme to do pěti stihnout k rozhledně na Královci, ale zpoždění narůstá. Jestli vyjde předpověď, zmokneme.

Do Střelné scházíme kolem křížové cesty a pramene na kraji louky. Tady by se dalo spát. Kilometr dolů a jsme v sámošce. Nakupovat budeme až zítra, ale něco čerstvého si dáme. Odpolední vedro je předzvěst bouřky. Jdeme rozpálenou asfaltkou a zmateni tím, jak to odsejpá, přejdeme odbočku. Nevadí. Plán B je spodem přes Študlov a zkratkou podle plánovače map. To znamená projít skrz tlející JZD otevřenou bránou a na druhé straně uprchnout skokem přes vrata. Cesta vede vzhůru loukou, v druhé části po pás v trávě. Zacházíme do lesa. Potok, který křížíme, je poslední možnost nabrat vodu a vykoupat se. Louky si vybraly svou daň. Johny tahá tři klíšťata, já ho předčím skóre 4:3.


Krátkým prudkým stoupáním se dostaneme na hřeben u pozorovatelny Durch. Dřevěný rám by kryl proti vodě jen shora. Tři kilometry k rozhledně dojdeme. Trochu bláta, pár křížků, přehřátý vysílač a rekreační středisko necháme za sebou.

Po půl osmé jsme na Královci. Šestipatrová dřevěná rozhledna vyčnívá nad les trochu líp, než ta předchozí. Nad Valašskými Klobouky je hezky, nad Slovenskem slejvák. Než padnou první kapky na nás, natahujeme si v prvním patře radši plachtu. Luxusní bejvák.


Trocha kultury


Ráno vylezu na rozhlednu, třeba budou mraky nad údolím. Jsou. Jejich horní hrana končí ve čtvrtém patře. Přehlédnu špičky stromů. Je brzo, tak se rovnou balíme a jdeme snídat do města. Vracíme se k rekreačnímu středisku a dolů po červené. Většina cesty bude po asfaltu. Hurá!. Kromě pár slizkých blátivých cestiček to opravdu odsejpá. Dokonce si dopřejeme i kousek hlavní silnice. Po deváté jsme v Brumově a snídáme v cukrárně na náměstí. Barevné řezy a kávička s pěnou jsou vítaná změna.

Dnes si moc sluníčka neužijeme. Hrad nad městem vypadá jen jako zarostlé neudržované opevnění, ale když už jsme tady..

Nakonec vstupného nelitujeme. Už samotný výhled stojí za to. Z nádvoří jsou dva vstupy do sklepních expozic. V rekonstruovaných a zastřešených kamenných sálech se dozvídáme o historickém významu hradu, jež střežil obchodní cestu Vlárským průsmykem. Na tom všem má velkou zásluhu Dr. Kohoutek, jež na troskách pracoval mnoho let. U popisu středověké výstroje musíme uznat, že brblat pod vahou našich batohů je zženštilost. Takových dvacet kilo plechu místo goretexu, to by byla jiná. Druhá, menší expozice popisuje život a tradice Valašska.


V podhradí doplňujeme zásoby a vyrážíme rovnou v kapucích. Začíná pršet. Jdeme hlavní silnicí protáhlého spojení měst Brumov - Bylnice. Přestává pršet, začíná lejt. V autobusové zastávce sedí cyklista. Přisedneme a dáme se do řeči. Je z Německa, vyrazil přes Rakousko podél Dunaje na východ. Když mu bylo horko, stočil se do hor a plánuje Polsko. Už je na cestě šest týdnů. Jede na elektrokole, ale v jeho případě už má na baterky právo - je u 74. Nadšeně vypráví, kde všude byl a třeba jak před dvaceti lety jezdil ve finsku se psím spřežením. Rád by ještě do Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu, tak se chlubíme fotkami a doporučujeme.


Hodina deště utekla jako voda a my se loučíme. Od nádraží jdeme po modré na Javorník. Cyklostezka, louky, asfalt a lesní bláto. Už jsme měli Velký Javorník, Malý Javorník a tohle je prostě Javorník. Obyčejný Javorník 782 metrů vysoký. Na vrcholu roste mlžný bukový prales. Čeká nás dobrých deset kilometrů čvachtání po hřebeni a na sestupu do vsi. Ještě nahoře chytneme jednu přeháňku a pak se obloha začne čistit. Čvachtáme vesele dál. Lesní cesty jsou rozmáčené a podemleté. Bláto se mi celou dobu snaží sebrat boty. Nedám se!. Johnyho slovník už je vytříbený k dokonalosti.

Před vesnicí plánujeme nabrat vodu, ale potůčky ve vymletých korytech jsou kalné i na mě. Stržená lávka a hromada nalámaných větví - tady se asi něco prohnalo. "Hele, bude i pivo", hledám nějaká pozitiva pro Johnyho. Na jedno se stavíme v penzionu Žitková. Ptáme se na velkou vodu. "Jo, před dvěma týdny se to tu prohnalo. Byli jsme i v televizi", potvrzuje se smutným úsměvem servírka.


Posilněni si jdeme najít místo na spaní. Procházíme kolem Žitkovské přehrady. Na břehu stojí řada stanů a kolem rozbláceného břehu pobíhají děti. Do starého Hrozenkova vede žlutá do kopce po asfaltu. Vystoupáme na hřebínek a za odměnu máme krásný večerní výhled na obě strany. Nad zalesněnými kopci vylézá měsíc. Zaběhneme do louky akorát tak, že za ostrůvkem keřů nejsme vidět ze žádné silnice. Johny dlouze studuje předpověď na Windy a hlásí řady číselných údajů. Rosný bod -40°C, ráno 40% vlhkosti. Interpretace je jasná. Ráno bude sucho, takže nestavíme plachtu a spíme pod širákem. Nějak mi to na mokré louce nesedí, ale přece nebudu pesimista..


Krásný letní den


Ráno je vzduch kolem celkem suchý. Všechnu vodu totiž nasály naše spacáky a zbytek batohy. Sakra, to nějak pokazili, s tím rosným bodem.

Přetáhneme věci na sluníčko a spacáky natáhneme na šňůru. Dneska bude horko. Za dvě hodiny máme vysušeno, takže pohoda. Benzinka Starý Hrozenkov je přímo pod námi a je to sešup. Rychlý Radler pro Johnyho a zase do kopce. Na Mikulčin vrch volíme variantu asfalt. Není o moc delší a bude pohodlnější. I tak trochu překvapí sklonem a nekonečností. Z Mikulčina vrchu už máme slušné výhledy. Přímo pod vysílačem dáme pauzu v penzionu Patrik. Johny si pochvaluje meruňkové knedlíky.

Na velký Lopeník je to hodina lesem po pohodlné cestě přes sedlo a malý Lopeník. Víkendový provoz je znát. Proti nám běží očíslovaní závodníci Czech Ultra Trail. Nejdelší trasa je 64 km. Zdravíme, uhýbáme z trati a já tak trochu závidím. Kolem Lopenické rozhledny je václavák. Nahoru ani nejdeme, dnes plánujeme ještě jinou, zajímavější. Zelená do Květné začíná sešupem v kořenech. Scházíme do polí a po pás v ječmeni k silnici.


Zbývá přejít Novou horu, takový pahorek před Květnou, ale nějaká energie na něj padne. Cesta je trochu rozbahněná. To bude tím pramenem, který je ve svahu značený Březovská kyselka. Z trubky vytéká silně mineralizovaná voda. Na chuť celkem v pohodě, aspoň doplníme vypocené ionty. Nad pramenem teprve čeká, bláto, varuje nás dvojice, co přišla od Květné. Skoro to připomíná včerejšek, ale je to brzy za námi. Z lesa se vynoříme přímo nad Květnou. Sklářská obec se táhne údolím, nad nímž se z druhé strany tyčí Velká Javořina a méně známý Jelenec.

Podle mapy je tu jedna hospoda. Spíš takový kulturní dům zašlé slávy naproti sklárně. Zpola obsazenou zahrádku a hlasitý stůl uvnitř obsluhuje jedna dáma. Široká za dvě, ale o to pomalejší. Nic jednoduchého nemají a čekat na vařené jídlo by trvalo věčnost. Johny si dává pivo a chipsy. Něco rozumnějšího jíme až na rozcestí z vlastních zásob. Čeká nás stoupání po zelené na Velkou Javořinu. Proti nám schází dvojice i skupiny a je jich dost. Cesta je suchá a i do prudkého kopce se jde překvapivě dobře. Johny dole vypil dvanáctku a teď ho nemůžu doběhnout.

Kolem Jelence se stoupání zmírňuje. Odbočujeme na neznačenou, ale dobře schůdnou štěrkovou cestu. Mírným stoupáním se dostáváme na vrchol Jelence. Z rozpadajícího se vojenského areálu trčí více jak čtyřicetimetrová "rozhledna". Tedy věž bývalé, nejspíš retranslační, stanice, jež se dávno nepoužívá. Z několika okolních budov ještě celkem drží pohromadě srub, pod nímž byl údajně betonový kryt. Domek na povrchu vypadá spíš jako opuštěná salaš. než prefabrikovaná betonová stavba, jakou bych čekala. Největší lákadlo je samozřejmě "rozhledna". Pět plošin propojených celkem bytelnými žebříky po osmi metrech. Ze stínu lesa šplhám do večerního slunce. Zdaleka nejsem nahoře a už mám slušný vítr ve vlasech. Z nejvyšší plošiny akorát sestupují dva chlapi s úsměvem od ucha k uchu, nadšení z výhledů. Jeden si dokonce po žebříku vytáhl skládací stoličku , přivázanou na provázku kolem krku. Bez toho by to kochání nebylo ono.

Nahoře ho úplně chápu. Dokonalý výhled do všech stran a nikde nikdo. Nejblíž je obrovský vysílač na Velké Javořině. Tady by člověk vydržel sedět celé hodiny. Na reznoucí plošině stojí prázdná skříň komunikační technologie, na zábradlí visí pár antén. Odpojené kabely plandají o patro níž. Mávám na Johnyho a lezu dolů. Sice mám na všech žebřících za zády ochranné obruče, ale soustředím se pekelně. Za výstup to rozhodně stálo.


Kousek na rozcestí zelené značky a brzy jsme pod Javořinou na Holubyho chatě. Ještě mají otevřeno, ale už jen polévku. Chvíli posedíme a od nedalekého vysílače na vrcholu si pak užíváme západ slunce. Louky se barví do zlata. Plánujeme sejít, kam až nás nohy donesou a co nejvíc se přiblížit cílovému Hodonínu. Teď už je opravdu cílem, ikdyž to vypadalo, že budeme končit dřív. Johny chce jít za úplňku, takže západ slunce je jen začátek.

Sestup zahajujeme zkratkou, pořádně zostra. Efektní ztráta výškových metrů. Trochu se musíme držet stromů, aby se rychlost nestala nekontrolovatelnou. Už jsme skoro na asfaltu, když pod sebou slyšíme hlasité hekání. Paní se drží za kořen a vypadá bezradně. Chceme jí pomoct nahoru, ale ona slézá. Ještě má startovní číslo. Už jsme jí jednou potkali cestou z Lopeníku. Šedesátikilometrovou trať si užívá na maximum. Sesype se na asfalt, zeptá se kudy na vápenky a odkluše do šera. Scházíme širokou pohodlnou cestou a světla ubývá.

V údolí jsme za tmy a do velké nad Veličkou ještě zbývá dost asfaltu. "Konečně moon!" přivítá Johny svítící koláč nad lesem. Jdeme ještě přes hodinu, než usoudíme, že to stačí a zabydlíme se v autobusové zastávce. Mám pocit, že jsme "in the middle of nowhere", takže světla aut ještě po půlnoci mě nemile překvapí.


Pod horami


Budíme se rozlámaní a dost brzy. První autobus jede v pět. Snídáme ovesnou kaši a vyrážíme dál hltat asfalt. Máme strach ze sváteční otevírací doby, ale ve Velké nad Veličkou jsme tak akorát na druhou snídani před místní jednotou.

Hory jsou za námi, zbývá necelých 40 km do Hodonína. Čekají nás tři rozhledny a spousta horkého asfaltu. Třešňová alej do Hrubé Vrbky je celá otrhaná. Nad černou silnicí i okolními poli se tetelí rozpálený vzduch. Do včerejška jsme nadávali na bláto a najednou nám vysychá v puse.

První kopec s rozhlednou se jmenuje Šumárník. Stoupáme přes nevýrazný vrch s názvem Výzkum. Vysoká věž, kterou jsem viděla z dálky, je až o kopec dál. Rozhledna na Šumárníku je mezi stromy schovaný posed z trouchnivějících prkem. Vedle v kopřivách stojí dvě dřevěné sochy, připomínající kelstkou minulost.


Zklamaní se ani nezdržíme a brzy dojdeme k vysílači na Travičné. To je jiná. Kupujeme si nanuka a vstupenku na ocelové točité schodiště uprostřed příhradové telekomunikační věže. Z plošiny ve 33 metrech máme moc pěkný výhled všemi směry doplněný o orientační tabulky. Na jedné straně ční vysílač na Velké Javořině, kde jsme byli včera a na druhé straně se mezi nevýraznými pahorky topí Hodonín, kam dojdeme zítra.


Scházíme do Radějova v naději na občerstvení, ale trefíme se do několikahodinové polední pauzy. Potřebujeme sehnat aspoň vodu. Johny odchytí slečnu z nákupem a svým úsměvem jí okouzlí tak, že nám doplní lahve u sebe na dvorku. Zkratkou přes louku stoupáme k poslední rozhledně na Holém vrchu. Plochý vrchol je opravdu holý a uprostřed stojí větší posed. Přicházíme k němu plantáží lučních jahod.

Výškové metry máme v podstatě za sebou. Teď už jen dolů a přes Sudoměřice k Baťovu kanálu. Ten přecházíme po železničním mostě a pokračujeme hlinitou cyklostezkou podél břehu. Krajina během dne změnila z kopečků Bílých Karpat na placku s rákosím a lužními lesy. To s sebou nese jednu malou, ale početnou nepříjemnost. Kolem hlavy nám začínají kroužit bzučící krvelačné bestie. Dojdeme až k přístavišti Skalica, za kterým plavební kanál končí v řece Moravě.


Zbývá deset kilometrů do Hodonína a něco přes hodinu světla. Jak pokračujeme k lesu, provoz cyklistů utichá. Zuřivě kolem sebe plácáme rukama, ale komáři jsou v přesile. Volíme taktiku jít do setmění a pak se nenápadně schovat do spacáků. To uděláme v přístřešku na Perunské louce, ale najdou nás. Jakákoliv volná končetina je okamžitě cílem štípanců. Potím se s péřovým spacákem přetaženým přes hlavu a čekám na zázrak, nebo aspoň na ráno.


Úprk do Hodonína


Jakékoliv pokusy o spánek jsou marné. Ty krvelačné bestie jsou v převaze. Bzučí všude. Potím se pod zbytečně teplým spacákem a při každém pokusu se nadechnout přicházím o kapku krve. Ve čtyři ráno to vzdáváme, balíme se a zdrháme, než nás úplně vysajou.

Než vyrazíme, přijdou se na nás podívat tři čuníci. Ještě hodinu tímhle pralesem po cestě bez jediné zatáčky. S prvními slunečními paprsky vidíme řeku, přehradu a za ní most, jež nás dovede do cíle.

Přecházíme po hlavní silnici, vstupujeme do ČR a v zápětí do města Hodonína. S pěšáky se tu moc nepočítá. Podle mapy přijdeme k zámečku, ale oplocená budova uprostřed sídliště moc nezaujme. Náměstí s radnicí je mnohem hezčí. Takhle po ránu jsme sami. První kavárna otevírá víc jak za hodinu. Tou dobou už jsme dávno na nádraží a nastupujeme do osobáku do Břeclavi, kde přestupujeme na Regiojet do Prahy. Cestou nabereme asi půlhodinové zpoždění a abychom nevypadli z tréninku na horké léto, drží pro nás tropické klima i ve vagonu.


Máme za sebou nejspíš nejdelší etapu projektu Stezka kolem Česka.


MAPA

O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu



OutVer - Outdoor Vertical

Web pro všechny nadšené bláznivé i rozumné, co se věnují, nebo se chtějí začít věnovat outdooru.

Líbí se ti outver.net? Nezmeškej už další novinky!

Napište nám

© 2019 OutVer