Zase ta Wildspitze

Nejvyšší hora Ötztálskych Alp zase jinak, tentokrát bez lyží.


07/ 2021, Lucka


Už jsem tam sice byla zprava i zleva (z Taschachhausu i z Breslauer hütte), ale ještě ne bez lyží, tak se nechávám ukecat :-)

Předpověď počasí i naše aktuální poloha se k tomu ostatně dost nabízí. Po včera výstupu na Zuckerhüttl volíme odpočinkové dopoledne a odpolední výstup na chatu. V Söldenu doplníme vodu, jídlo a palivo. Pokračujeme silnicí do Ventu, kde parkujeme pod sjezdovkou. V rámci odpočinku vyrážíme nalehko na procházku podél potoka Rofenbach a z Rofenu zpátky po silnici. V poledním vedru je to tak akorát. Dneska je pravé léto.

Asi ve tři vyrážíme na chatu. Máme před sebou necelý kilometr výškový pohodlnou cestou. Nejdřív kličkujeme pod lanovkou a pak nad mezistanicí Stablein odbočujeme doleva k Breslauer hütte.

Míjíme stádečko krav a několik skupinek Čechů, co se vrací z Wildspitze. Podmínky jsou prý dobré.


To už se na obzoru ukazuje chata. Zbývá ještě závěrečný výšvih, který v zimě znám jako nepříjemný a hrozící lavinami. Evidentně na svahu nedrží ani tráva. Pěšina přejde potok po železném mostku a stoupá celkem pohodlně až pod chatu.

Breslauer hütte je hlavní výchozí chatou na Wildspitze, takže je tu rušno. Po menších neshodách s chatařem se ubytováváme a večeříme na terase. Zatáhlo se a dost profukuje.

Předpověď na zítra je dobrá. Budík na pátou a spát.


Vyrážíme skoro v plánovaných šest. Martin, který se k nám podle domluvy přidá, přijel v noci, běží z Ventu a má zpoždění. Jdeme pomalu napřed po značené cestě od chaty přes Mitterkar do sedla Mitterkarjoch. Brzy se objevují první sněhová pole.

Martin mezitím vybíhá nad mraky, jež se válí nad údolím. Než dojdeme do prudkého stoupání před sedlem, je nám v patách. Sníh je měkký a nabaluje se na mačky. Stoupáme po něm asi do poloviny, kde začíná fixní ocelové lano na skále. Po té se dostaneme až do sedla Mitterkarjoch (3468 m).


Sluníčko se dávno schovalo za mraky a vítr sílí. Po ledovci se šine několik početných lanových družstev. Do Pitztalu přijel autobus. Před námi jde jedna česká dvojice, navázáni na koncích třicetimetrového lana. Navazujeme se poněkud méně inovativně a postupujeme ve třech.

Zpočátku je ledovec plochý a kompaktní. V místě, kde nabývá na strmosti, přecházíme pár trhlin, které ještě do nedávna jistě nebyly vůbec vidět a za pár dnů budou možná dvojnásobné.


Vrchol zahaluje mrak a my šlapeme stopami v bílé tmě do nevýrazného sedla. Na konci sněhového pole se přezouvá celý ten autobus. Jedno osmičlenné družstvo právě s rachotem padající suti stoupá vzhůru. Dostali povel "keine steigeisen". Jiný vláček, co se vrací dolů, asi instrukce nedostal a tak po mokrých kamenech škrábe s mačkami na nohou.

Necháváme železo na placatém kameni a stoupáme hřebenem k vrcholu. Jde to celkem rychle.

Od kříže vidíme na všechny strany to samé: šedý mrak. Fotíme se jako v ateliéru s jednolitým pozadím a jdeme dolů. Na chvíli se mraky rozfouknou a ukáže se severní vrchol a protější Brochkogely. Po ledovci Taschachferner jde další vláček. Klušeme k mačkám, navazujeme se zpátky na lano a ledovcem dolů do sedla. Spadne pár kapek. Odpoledne hrozí, že vody z nebe bude mnohem víc.


Slézáme zajištěný úsek po skále. Prudký sněhový žlab jde každý po svém. Martin kontrolovaně po zadku s cepínem v ruce, paní z českého páru nedobrovolně a nekontrolovaně také po zadku. Ostatní spíše kloužeme po patách ve střídavě tvrdém a propadajícím se sněhu.

Kousek nad chatou máme od rána vyhlídnutou hypotermální lázeň. Co na tom, že začíná pršet, modré jezírko s ledovými krami nenecháme jen tak. Ona taková koupel moc času nezabere.

V chatě vyzvedneme spacáky, co s sebou musíme tahat od té doby, co zakázali deky, a mažeme dolů. Na sestupu čekáme sprchu, ale přichází příjemně slunečné odpoledne. U auta si vaříme pozdní oběd a plánujeme, co dál.


Nejlepší počasí bude v Dolomitech. Martin jede napřed a jinou cestou. My ještě doplníme zásoby v Söldenu a tak tak stíhame průjezd mýtnici na Timmelsjoch, kterou v sedm zavírají.

V sedle si dáme krátkou procházku po venkovní expozici. Mraky ve večerním světle hrají barvami a umělecky doplňují vrcholky Ötztálskych Alp.

Ještě dolů sjíždíme ve slušném počasí a pak přijde to, co jsme čekali odpoledne. Sice se zpožděním, ale za to i s úroky. Sypou se na nás kýble vody a v horách zuří bouřka. Silnici vidím jen na navigaci a co chvíli mě oslepuje přírodní světelná show. Kroutim volantem jak splašená v zatáčkách na Passo Giovo. Slejvák nepolevuje a přidává se mlha. Kde že je ta silnice? Už by mě předjížděli asi i unavení cyklisti.


Do toho rána. Nadskočím leknutím a přemýšlím, co se stalo. Pravý stěrač přestal stírat. Ufff....tak to mohlo být horší. Pořád vidím na cestu a Johanka na sedadle spolujezdce nepotřebuje. Hledá, kde bychom zastavily na noc a nenachází. Sjíždíme na Vipiteno a pokračujeme, co to dá. Pořád nic, je po půlnoci a už jsme ve Val Badia.

Tu před sebou vidím oranžové majáky a minimálně tři hasičská auta. Zdá vše mi to?

Jsme první auto, které zastaví. Pan v helmě mi přijde vysvětlit, že na silnici padl strom a musíme chvíli počkat. Na Itala slušná angličtina. Tak to bude nadlouho...a mě už se chce docela spát. To už se zvedá plošina a zařve motorová pila. Za pár minut je uklizeno. Předjíždíme spadané větvičky a na srázu nad silnicí trčí zbytek kmene. Pořádný pařez. Za rychlost zásahu smekám.

Zbývá už tak málo, že se rozhoduji to dojet. V jednu parkujeme u velkého dutého kamene kousek od Passo Falzarego. Na posledních pár zatáček přestalo pršet. Hurá. Můžeme přeskládat auto a jít spát.