Podzimní hra na schovávanou s Pradědem a jeho sousedy během víkendového okruhu Jesenickými hřebeny plnými přemrzlých borůvek.
Říjen 2020, Lucka
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu V pátek dopoledne zvoní telefon. "Co děláš o víkendu?" Kamarád Tomáš po dlouhé době zavítal do Čech a zrovna schází z Beskyd. "Ehhh...nooo..." - "Tak přijeď do Jeseníků!" Na tak dobrý nápad nemám výmluvu:-) Trasa je naplánovaná a vlaky do Olomouce jedou každou chvíli. Domluveno. Sraz v osm na nádraží. Ještě večer přejíždíme Tomášovým autem na sedlo Skřítek a odcházíme do tmy a mlhy. Má být hezky, ráno se probudíme na vyhlídce. Ještě nevím, která to bude, ale prý se mi bude líbit. Stoupáme po zelené a míjíme přístřešek Pod ztracenými kameny. Vypadá dobře, ale další bude lepší, za čtyři kilometry. Míjíme Ztracené kameny a bezlesý vrchol Pecný. Po nedávném sněžení jsou na cestě zbytky bílé břečky. Mlha je hustá, že by se dala krájet a světlo našich čelovek záškodnicky otáčí proti nám. Beru čelovkou do ruky, abych neoslňovala sama sebe. U Jelení studánky je kamenná útulna. Studánku najdu tím, že dupnu do odtékajícího potůčku. Svítíme do mlhy a hledáme domeček. Tadyyy! Křičím, když spatřím obrys. Vedle útulný stojí dva stany. (Zpětně se omlouvám stanujícím za rámus o půlnoci). Po krátkém souboji s dřevěnými vraty steleme karimatky na suché kamenné podlaze. A dobře, že tak. V noci se vzdušná vlhkost srazí a padá v kusech. Venku se čerti žení. Jsem moc ráda, že jsme došli až sem a jsme v suchu.
Ráno neprší, není tma a dokonce vidíme několik tyčí. Po snídani vyrážíme po červené, naučnou stezkou Světem horských luk. Ty jsou nasáté vodou z deště i tajícího sněhu. Hlasité čvachtání tlumí každý došlap. Mlha se pozvolna rozpouští. Z Vysoké hole už máme celkem výhledy. Scházíme podél sjezdovek k Ovčárně. Vedle nás rachotí lyžařský vlek. Místo lyžařů visí na každé "pomě" kousek rezavého zábradlí a očesává lístky z borůvčí. Přípravy na nejistou zimní sezónu probíhají poctivě.
Asfaltkou na Praděd (1490 m) míří skupinky výletníků. Výhled na moře mraků se nekoná. Jsme pár metrů pod hladinou. Dřevěný vyřezávaný Praděd má orosené vousy. Zahřejeme se v otevřené hale a vyrážíme po modré do Divokého dolu. Na chvíli se mezi mraky ukáže nejvyšší pevný bod v ČR, vrchol obrovského vysílače, jež se v 1637 metrech nad mořem dostává nad vrchol Sněžky i s její architekturou.
Podél potoka, s nímž v horní části sdílíme cestu, sestupujeme do Divokého dolu. Podzimní listí začíná prosvětlovat sluníčko a z prudké kamenité stezky se otevírají vyhlídky na drobné vodopády na potoce pod námi i dál do údolí. Na asfalt se dostáváme pár set metrů nad dolní přehradou vodní přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Na částečně vypuštěné nádrži probíhá údržba. Už nás čeká jen asi pět kilometrů po asfaltu k přístřešku pod horní nádrží. Kolem prosviští pár opozdilých dobrodruhů na půjčených koloběžkách s přimrzlými úsměvy. Během stoupání se vyjasňuje. Nepřirozeně rovná hrana smrků na svahu nad námi značí hráz horní nádrže. Dolní vidíme z vyhlídek na silnici a za ní skalky na protějším Medvědím hřbetu. Praděd vystoupil z mlhy a září ve večerním slunci.
Ve dvoupatrové dřevěné útulně jsme první. Postupně se kolem stolu sejde slušná partička a o zábavu na večer je postaráno. V teple a závětří se to snadno povídá o východu slunce. Nakonec stihneme vyrazit před ním. První paprsky se na nás odráží z nehybných lopatek větrné elektrárny u Tetřeví chaty. K horní nádrži jdeme oklikou přes Mravenečník. Směrem na Loučnou a Šumperk se válí mlha. Z ní jako ostrovy vystupují zalesněné vrcholky. Jeseníky máme jako na dlani.
Oválná vodní nádrž připravila masiv Mravenečníku o vrchol. Až 26 metrů hluboké jezero je nejvyšší vodní plochou u nás. 1,75 km dlouhou asfaltku po obvodu sypané hráze dělí od prudkých betonových břehů zábradlí. Snídáme v závětří zavřené chaty s výhledem na Praděd. Na sluníčku před tmavou dřevěnou fasádou je dobře. Obcházíme zbytek kolečka po hrázi a po kamenných schodech a červené značce scházíme na rozcestí U okenní štoly. Z velké Jezerné si znovu užíváme výhledy na Praděd. Rozhledna na jeho plochém vrcholu je vidět téměř odevšad. U Františkovy myslivny doplňujeme vodu z pramene a stoupáme do sedla Nad Malým kotlem. Jsme zpátky na hřebenovce, kudy jsme šli včera ráno. Teprve teď si ale můžeme užívat vyhlídky na podzimně zbarvené hřebeny. Nápad obědvat u Jelení studánky jsme neměli sami. Babí léto a nedostatek kulturního vyžití vylákaly do přírody i ty, kterým by jinak stačila na obrazovce.
Zbývá sestup na Skřítek. Zastavíme se ještě na vrcholu Pecného, jež jsme v noci minuli doslova bez povšimnutí. Moře mraků pod námi připomíná pohled z letadla. Parkoviště v sedle je ještě na sluníčku. Předevčírem v noci jsme zaparkovali mezi jediná dvě auta. Teď už by se sem nevešla ani tříkolka. Sedáme do auta klesáme směrem na Šumperk. Po pár zatáčkách se do cesty postaví téměř neprůhledná bílá hradba. Ponořujeme se do pochmurné mlhy, na kterou jsme před pár hodinami hleděli ve slunečních brýlích. Pro slunce, které teď zrovna tam někde zapadá, přestáváme existovat.
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
