Sněhovými pláněmi a zamrzlými jezery z nejsevernější vesnice Finska Nuorgamu do Sevettijärvi na běžkách a s pulkami.
Daleká cesta na sever
Je únor, mrzne až praští, ale ne dost. Je čas na expedici. Přidávám se k výpravě za polární kruh a těším se na polární záři a na soby. A protože na běžkách jsem spíš bruslař a “závodník”, půjčuju si staré šupináče a k nim větší měkké boty. Čeká mě víc jak týden ve dvojitém kulichu a trojitých rukavicích. Všechno potřebné si potáhneme za sebou v saních a nocovat budeme hlavně v malých chatkách uprostřed divočiny. Samozřejmě máme s sebou stany a pořádné spacáky. Celkem je nás sedm.
Noc na letišti v Helsinkách trávíme nad mapou a finálně se rozhodujeme pro “variantu sever”, tedy z Nuorgamu do Sevettijärvi. Druhou možností byl národní park Urho Kekkonen, ale tam už někteří byli. Ráno přelétáme do Ivalo a poprvé se nadechneme mrazivého finského vzduchu. Přejíždíme do Saariselky, kde máme domluvené saně na zapůjčení. Pro naší sedmičlennou skupinu postačí čtyři kusy. Dokoupíme poslední zásoby, doplníme benzín do vařiče a ještě večer stíháme autobus na sever. Čtyřhodinovou cestu jedeme úplně sami. Na bílou rovinatou krajinu padá tma a číslo na teploměru je stále vyšší - tedy jeho hodnota za znaménkem mínus.
Mrazivý start
Vesnice Nuorgam se nachází necelé tři kilometry od nejsevernějšího bodu Finska. Má jen asi 200 obyvatel a nejseverněji položený obchod s alkoholickými nápoji v EU. My z ní moc nevidíme, ale podaří se nám ukecat řidiče autobusu, aby nás vyvezl ještě kousek na kopec. Ušetří nám tak pár výškových metrů s plně naloženým saněmi a přidá pár minut v teple. Pohodlná cesta nemilosrdně končí a my vystupujeme uprostřed mrazivé divočiny. Rychle se přebalujeme a s čelovkami vyrážíme po skůtrové cestě.
Dostává se nám toho nejkrásnějšího přivítání. Jasná mrazivá noc připravila zelenofialové taneční představení polární záře. Tak kvůli tomu jsme sem přijeli. Po pár kilometrech můžu říct, že to stojí za to. Cíl je dojít aspoň k jezeru Pulmankijärvi, kde si vedle otevřeného přístřešku s krbem stavíme stany.
Ráno pokračujeme po zamrzlé hladině dlouhého jezera. Den je krátký a než přejdeme kilometry hrbolatého ledu, chýlí se ke konci. Západ slunce tu trvá několik hodin a začíná v podstatě brzy poté, co skončí východ. Stoupáním od jezera se dost zahřejeme. V prudších úsecích musíme sundat lyže a sáně táhnout jen v botách. Sníh je naštěstí tvrdý.
I tak nás nemine pár hodin po tmě. Když na závěr Adam hlásí, že před chatkou Tsaarajärvi musíme překonat ještě padesát výškových metrů, zní to směšně. Taková terénní vlna v hlubokém sněhu a s plně naloženými saněmi dá ale zabrat. Bez ohledu na okolní teplotu odkládám několik vrstev. Konečně jsme v chatě, rozděláváme oheň v kamnech a sušíme promrzlé věci. Zahříváme se večeří a polární záři dnes pozorujeme ze spacáku přes malé okénko.
Pohoda na severu
Do rána se chatka výrazně ochladí, ale pořád je dobře. Dnes nás nečeká dlouhý přesun a ráno podle toho vypadá. Tavení sněhu na vodu do termosek zabere hodně času. Kromě toho přichází první opravy. Štěpánce přes noc roztálo vázání, ze kterého včera musela vystoupit bez přimrzlé boty. Máme lepidlo i náhradní díly. Stačí jen všechno rozložit na prázdné dřevěné posteli a celá akce je brzy hotová.
Pomalu se šoupeme dál na jih. Nad placatou krajinou se povaluje tenká vrstva mlhy, která z už tak měkkého světla dělá denní sen. Šikmé sluneční paprsky pronikají vysráženou vlhkostí a zbarvují černobílou krajinu do růžova. Námraza na větvičkách nízkých břízek tvoří křehkou krajku nevídaných rozměrů. Průsvitné ledové lístky se lesknou v matném protisvětle.
K odpoledni prosvítá víc a víc modré oblohy a světlo přechází do několikahodinové “zlaté hodinky” před západem slunce. Sjíždíme na další větší jezero, přecházíme pruhy porostlých břehů a po další rovině se suneme k chatce Tsaarajärvi.
Poprvé přijíždíme do srubu za světla. Obloha nad jezerem růžoví a rudne. Trvá to dlouho, než se slunce sesune za placatý obzor a ještě déle, než se setmí. To už ale máme zatopeno v kamnech a cpeme se večeří. Vytopená chatka poslouží jako příprava na koupání ve sněhu.
Prašan umí i potrápit
Přes noc trochu nasněžilo a ještě padá. Teprve s odmetáním drobných vloček oceňuji, jak pohodlně se balí sáně pod modrou oblohou...a co teprve kdyby přišla vánice... Vyklízíme chatku a vracíme se na jezero. Skůtrová stopa je pořád patrná a tvrdší podklad se hodí.
Uprostřed široké otevřené krajiny mě najednou překvapí plot. Linie namrzlého pletiva se z nepochopitelého důvodu táhne od nevidim do nevidim. Pocházíme rozpadající se brankou, za kterou vyjeté stopy odbočují prudce doleva. Tam ale nechceme. Odteď si razíme vlastní stopu přímým směrem. Podle azimutu na další chatku.
V zásadě pořád rovně na jihovýchod s tím, že se snažíme vyhýbat sebemenším terénním nerovnostem. Místy se jde dobře po ufoukané krustě, jindy se propadáme v nadýchaném peří.
Kilometry, zbývající k další chatce ubíhají jen velmi pomalu. Klesáme do mělkého údolíčka a sníh je čím dál tím jemnější. Nevelký pahorek s holými břízkami a krásně kyprým sněhem nás ještě pořádně potrápí. Po kolena ve sněhu se hrabeme po centimetrech, běžky se boří a pulky stahují nazpátek. Chytám se stromečků, abych nezačala couvat.
Na posledních pár metrů se dostáváme na tvrdou cestu. S připozďujícím se odpolednem přijíždíme na chatku Huikimajoki. “Jen na chvíli na ohřátí, čaj a svačinu” si sedáme dovnitř. Tak trochu tuším výsledek, který na sebe nenechá dlouho čekat. Je rozhodnuto. Zůstáváme tady. Tím se řeší možnost odjezdu autobusem v pátek ze Sevettijarvi. Ten prostě nestíháme, takže buď přejdeme s jedním bivakem ne další jezera a nebo, pravděpodobněji, si rozředíme kilometry, přidáme výlety nalehko a strávíme noci na chatkách bez dalšího bivaku.
Odpočinkový den
Máme v plánu výlet nalehko. Než se po snídani seřadíme před chatou s nazutými lyžemi, je skoro čas oběda. Vyrazíme na 6 km vzdálenou Roussajarvi. Pohádková krajina připomíná rozkvetlý sad. Námraza na větvičkách nízkých stromků se leskne v nízkém poledním slunci. Většinu dne je měkké večerní světlo.
Bez saní se pohybujeme rychleji.Těsně před další chatkou překonáváme hřebínek. Pár desítek výškových metrů nás už teď děsí na zítřejší cestu s nákladem. Ale jsme v polovině výletu, zásoby jídla jsou lehčí a sníh je celkem tvrdý.
Vzhledem k únavě a krátkému dni zkracujeme výlet a pro zábavu aspoň odbočujeme do “volného terénu”: Ta pravá show přijde, když potřebujeme překonat řeku. Je zamrzlá jako každá jiná, ale před ní nás čeká krátký sjezd lesíkem. Zasteskne se mi po Aplách a skialpech. Při sjezdu stylem “sněženky a machři” se málem potrháme smíchy.
Vracíme se na plošinu s nádhernými výhledy. Slunce začíná barvit krajinu do růžova. Abychom se vyhnuli několika prohlubním, vracíme se na skůtrovou cestu. Po ní už to celkem frčí až k chatě.
Vyhlídkové vrcholy
Vydáváme se na krátký přesun trasou, kterou už známe ze včera. Závěrečné stoupání vzbuzuje skoro paniku. Celou cestu se jde dobře a i kopec dá zabrat míň, než jsem čekala. Z hřebínku sjíždíme k dalšímu jezeru a chatce Roussajarvi. Jsme tu hodně brzy. Pulky necháváme zaparkované před srubem a vyrážíme na kopec. Tři kilometry daleko a sto metrů výškových nad námi se tyčí 340 metrů vysoký kopec.
Razíme si cestu přes zapadaná jezírka k začátku stoupání. V kyprém sněhu se hrabeme vzhůru. Šupiny a širší běžky jsou k nezaplacení. Iluze rozkvetlého sadu je dokonalá. Vyšvihneme se na plochý hřeben, po němž dojdeme až na rozlehlý vrcholek. Fotíme se u kamenné mohyly, značící nejvyšší bod.
Prohlubně jezer se zaplnily mlhou a nad ní září rudý západ slunce. Naše stíny jsou nekonečné. Sjíždíme s výhledem na moře mlhy a pěkně zmrzlými úsměvy. Prošlapanou stopou jsme brzy u chaty. Teploměr říká -23°C a to je ještě světlo.
Následující den se přesouváme na chatku Lisakijarvi. Na západ slunce se zase vydáváme na výlet. Jako zástup tučňáků se hrabeme lesíkem na nejbližší hřebínek. Na kopec se dostaneme akorát na neskutečně kýčovitý západ slunce. Nádhera.
Konečně sobi
Zbývá jeden den do Sevettijearvi. Oteplilo se. Jdeme celkem svižně a nestojíme tak často. Odkládám dost vrstev. Svačinek není moc, takže tolik nepromrzám. Podomácku vyrobené tyčinky mi vydržely akorát na celou cestu a zmražené neměly šanci se kazit. Narozdíl od sojových suků jdou kousat i zmrzlé.
Přejíždíme jezero a zastavujeme u vyhořelé chatky Opukasjarvi. Vzplála pár dní před naším odletem. Zbyl po ní jen křížek a vedle kadibudka. Další jezera a mezi nimi lesy. Tenroktát už hustší a borové. Krajina se mění. V dáli trčí nad lesíkem vysílač. Na další pauzičce potkáváme čechy, kteří zrovna začali. Na sáních si vezou kytaru a další část grupy prý má harmoniku a nevímcoještě. Prohodíme pár slov a pokračujeme.
Za celou cestu mi chybělo vidět soba. Drží se kolem lidí. V hrbolatém lesíku těsně před Sevettijarvi jejich stopy houstnou. A pár jich před námi i proběhne.
Přijíždíme na zapadanou plochu s fotbalovými brankami. Podél silnice jdeme ještě chvíli, pak jí přejdeme a rovnou do místní hospody. Je to jediné centrum Sevettijärvi. Sedíme v teple u piva a zmrzliny.
Venku je ještě krásně a máme tu minimálně dvě hodiny. Vyrazím po jezeře, jestli tu nebudou sobi. Dokonce celé stádo. A tekoucí voda. To jsem taky neviděla celý týden. Vracím se za ostatními a čekáme na odvoz. Chlapík s dodávkou přijede o půl páté. Nakládáme sbalené lyže a sáně s batohy. Vyjíždíme proti západu slunce.
Do Saariselky dorazíme večer. Sáňky si necháme do zítra a vystupujeme u supermarketu. Poslední noc trávíme ve stanu u denní chaty Aurora. Zbývá vrátit sáně a přepravit se na letiště. Výpravu můžeme prohlásit za vydařenou