Boží Dar a dál

Stezka kolem Česka - etapa 9: Boží Dar - Český Jiřetín


Mlžné Krušné Hory liduprázdnými stezkami do Českého Jiřetína

06/ 2021, Lucka


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu


Po dlouhé době pár dní času, tak vyrážím i přes mizernou předpověď. Mám asi tak půl hodiny na balení a vzhledem k současným teplotám jedu dost nalehko. Ještě v tropickém vedru nasedám v Praze do zpožděného autobusu a vařená ve vlastní šťávě se přesouvám do Božího Daru.

Navečer se teploty mírní a začíná být příjemně. Úvodní stoupání na Klínovec tak je spíš plné vyhlídek do večerního světla, než očekávaného utrpení. Nad první sjezdovkou se rozhlížím z Boží vyhlídky - nízké rozhledny ve tvaru krabičky od sirek. Pěšina stoupá rozkvetlými loukami a pak lesem na Klínovec. Rozpadající se budovy na vrcholu už pamatují i své lepší časy. Škoda takového areálu a na takovém místě.

Nejvyšší bod výletu nám za sebou a sbíhám sjezdovkou do Loučné. V lyžařském středisku je teď pusto, prázdno.


V protisvětle zapadajícího slunce je vidět hora Fichtelberg u německých sousedů. Zastavěná snad ještě víc než náš Klínovec.

Na zelené značce z Háje do Vejprt stojí kousek od silnice bývalá vápenka. Od první poloviny 19. století zpracovávala vápnitý dolomit z blízkých lomů až do roku 1924. Teprve loni proběhla částečná rekonstrukce areálu několika staveb, který je možné navštívit i s průvodcem. Ne však takhle večer, kdy už tu jen hýká sova v lese.

Je sice doba letního slunovratu, ale i tak dnes dojde na čelovku. Přes lesní cestu mi přeběhne několik zajíců, zmatených kuželem světla. Z trávy vystartuje pták a v úprku malém trefí mojí hlavu.

Nad Vejprty, v lese u starého vodojemu, mám vyhlidnutý přístřešek. Stolek s lavicemi a stříškou. Nic extra, ale v jedenáct večer člověk nepohrdne. S karimatkou se vejdu akorát tak pod stůl. Ideální schovka. Má pršet, ale pořád vidím hvězdy. Až když mě vzbudí první kapky, uvěřím předpovědi a přetahuji přes stůl a lavice plachtu.

Za chvíli je tu pořádná buřina. Hromy, blesky, třesky, plesky.


Ráno se budím ještě do deště. Vidět je k vedlejšímu stromu a víc nic. U nohou mi trochu odfoukla plachta a spacák dostal tak půl kýble vody. Balím Hons tím, že ho usuším, až se udělá hezky... nejpozději večer.

Scházím do pohraničního městečka Vejprty. I tady je na ulicích pusto. Mezi prodejnami sádrových trpaslíků západní do pumpy oblíbené pohraniční sítě F1. Doplním vodu a vzbudím udivený výraz na tváři pokladní, když odpovím, kam mám dnes namířeno.

Prozatím přes Černý potok k přehradě Přísečnice. Přestává pršet. Les se topí v husté mlze a cesta, rovná, jak když střelí, se rozpouští do bílého nic.

Pár světlejších chvilek mi za lesem ukáže přehradu, ke které mířím. Z hladiny stoupají bílé chuchvalce, jak vodník Kebule topí pod hrncem.


Na hrázi je akorát čas oběda. Ždímám ponožky a preventivně mažu nohy, aby vydržely dalších pár kilometrů.

Míjím pár domků na druhé straně hráze a stoupám po asfaltce nekonečným lesem. Modrá značka a později jen cyklostezky vede dalších dvacet kilometrů až na Kalek. Pořád je mlha.

Z okolních rašelinišť trčí pár uschlých stromů, jejichž mrtvá torza kontrastují s bujně kvetoucími mokřadními rostlinami.

Křížím silnici číslo sedm z Chomutova a Hory Svatého Šebestiána do Německa. Čerpací stanice oblíbené značky tu nemá ani pitnou vodu. A to jsem se na ní už delší dobu těšila. Když už si povídám s paní, co evidentně dnes moc lidí neobsluhovala, koupím si tyčinku. Vodu naberu někde dál v lese z potůčku.

Cestou mě předjede pár strojů lesní techniky, jinak ani živáčka. Přestože je všude mokro tak, že projít vysokou trávou je jako vlézt do sprchy, potůčky jsou jen modré nitky na mapě. Mám mokré boty a sucho v puse.


Tak třeba Červený Rybník. Minutu přesně mnou k němu přijede dodávka a dva borci umývají zablácené lopaty. Snad zrovna někoho nepohřbili. Voda je kalná a plná rašeliny. Ptám se jich na vodu. Jeden sáhne do dveří a podá mi velkou petku. Děkuji a až když odjedou oklepu se, když zjistím, že je slazená. Ale co... darované vodě na obsah cukru nekoukej. Beztak se mi ještě jednou vymstí, když mi zbytek těch bublinek, přelitý do mojí láhve vyprskne na batoh. Ještě, že je tak mokro, jiná bych byla pro vosy k sežrání.

Procházím přes vesnice Načetín a Kalek. Tomu vévodí pěkně opravený bílý kostel na návrší. Trochu se vyčasilo. Stoupám kolem kostela sv. Václava k zámečku Kalek. Ten je naopak dost zklamáním. Socialistická úprava na hotel smazala veškerou architekturu a budova připomíná spíš školní jídelnu.


Volárenská silnice vede dalším hustým mlžným lesem k rozcestí u Telčského potoka. To by bylo fajn se tu zabydlet na noc. Nějaké ty kilometry už v nohách mám a blíží se večer. Přístřešek ale neodpovídá mým pětihvězdičkovým požadavkům. Prohnilá lavička uprostřed vysoké mokré trávy mě přesvědčí, že ještě není tolik hodin a po krátké svačince pokračuji na Horu Svaté Kateřiny. Rozhledna na Růžovém vrchu trčí do šedého mraku. Ty panoráámata....tak ty dneska zase nebudou.

Už mam v nohách padesátku a někde bych složila hlavu. Na Staré Mníšecké cestě (červená značka) je řada přístřešků. Kvalitou vyniká ten Už Křížku. Na kopci, na louce, s výhledem a hlavně jediný pořádně krytý. Pravda, střechou je trochu vidět na nebe, ale jen polovinou, Druhá vypadá dobře a hřebíky ve stěnách poslouží jako sušárna. Cestou je navíc luxusní koupelna u potoka a na louce se prohání stádo jelenů.

Stmívá se. Rozvěsím, co můžu. Spacák budu sušit na sobě.


Ráno trochu doufám, že ještě uvidím jeleny na louce, ale jsou schovaní. Vyrážím a brzy začíná pršet. V Mníšku doplním vodu zase u pumpy F1. Paní mě varuje, že není dobrá, že je moc železitá. No asi nebude horší než ta včerejší z potoka.

Dál vedou cyklostezky a červenat značka až do Českého Jiřetína přes vrch Bradáčov, kde stojí zámeček Lichtenwald. Spíš je to oplocený statek obrostlý fialovou lupinou.

Leje jako z konve a další dva dny nemá přestat. S foťákem dávno schovaný v igelitce v batohu se rozhoduji nechat pokračování na příště, až bude něco vidět.

Do hodinky jsem v Českém Jiřetíně, že kterého mi po chvíli jede autobus. Tak to navazuje až domů, do sucha.


Řidič otevírá dveře: "Kam jedeš, děvče?" ptá se, odklepávajíc cigaretu na pojízdnou kasu. "Do Litvínova" odpovídám s peněženkou v ruce a čekám na cenu jízdenky. "Tak se běž posadit" Na moje námitky, že bych si měla koupit lístek, odpovídá, že nic neviděl. No já asi musím vypadat! Ještě, že mám celou cestu autobus jen pro sebe :-)

MAPA


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu