Novohradskými horami a hustými lesy jižních Čech až na místo, kde to všechno před třemi a půl roky začalo. Nejjižnější bod Česka byl výchozím bodem pěší trasy kolem českých hranic, dlouhé dva a půl tisíce kilometrů.
10/2023
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
Krátící se čas do termínu operace a pracovní povinnosti mi nedovolily přejít zbývající úsek jižních Čech najednou. Dopravní infrastruktura tu není zrovna nejhustší, ale i tak mi za to komplikovaný příjezd stojí. Dokončit Stezku kolem Česka dřív, než mi vyoperují stabilizační hřeb po zlomenině pravé nohy, je pro mě víc než symbolické. Když jsem před více než třemi lety stála u kamene, značícího nejjižnější bod naší republiky, měla jsem tehdy sádru na levé ruce. Jednou končetinou to začalo - jinou končetinou zase končí... Za tu dobu jsem zažila mnoho a teď mi zbývají jen tři dny na závěrečných devadesát kilometrů.
Černé údolí, kde jsem před dvěma týdny přerušila své putování, je v sobotu bez dopravního spojení. Volím tedy nejbližší autobus do Benešova nad Černou, kam se dostanu v pozdním odpoledni. Znamená to sice hodinu chůze navíc, navíc denní světlo už se krátí, ale je to řešení. Vlak do Českých Budějovic jede skoro na čas, takže čekám hodinu na spoj do Kaplice a pětadvacet minut na přejezd do Benešova. Je zataženo a vítr už je podzimně ostrý. Po teplém září je to poněkud nezvyk.
Silnice z Benešova mi zabere něco přes hodinu a dostávám se do Černého údolí. Jsem na trase. Pokračuji lesem. Samý asfalt, nikde nikdo, jen vítr se proplétá stromy. Světla pomalu ubývá.
U Huťského rybníka, kde jsem chtěla původně přespat, už je tma, ale je celkem brzy. Jdu tedy ještě hodinu k bývalé Stříbrné huti. Kousek od hraničního přechodu je mnohem lepší přístřešek. Jak se blížím, vidím mezi stromy světlo. Podle mapy na louce nikdo nebydlí. Že by auto? Myslivci? Když přijdu blíž, vidím u přístřešku ohníček. Budu mít společnost. Kuba je z Trutnova. Do Nových Hradů, odkud přišel, mu cesta trvala "jen" sedm hodin. Povídáme si o turistice a cestování. Stejnou cestu, jako půjdu já dva dny, má naplánovanou na čtyři. Ráno, když vyrážím, jen zamává ze spacáku.
Já pokračuji začínajícím dnem podél řeky Lužnice, zde ještě po kotníky potokem. Hluboké lesy se na chvíli rozestoupí v Pohoří na Šumavě. Na jasných loukách mezi několika domy stojí kostel Panny Marie Dobré rady. Jako většina staveb v okolí ho postihl smutný osud v době železné opony. Nově opravená část nadějně kontrastuje se svědectvím činů let minulých.
Přecházím louky a mizím zase v lese. Stoupám na Kamenec, nejvyšší bod Novohradských hor. Nahoře mě čeká hromada naskládaných kamenných lívanců, ale bez výhledu do krajiny. Pod jedním převislým si dávám svačinu. Dalo by se tu i spát, napadá mě. Třeba jindy. Počasí se nemůže rozhodnout, jestli ještě vydrží léto, nebo z nebe spadne studená voda. Mám před sebou dlouhé asfaltové roviny až do Dolního Příbraní.
Pokračuji po zelené s jasný plánem. Až se cesta co nejvíc přiblíží hraniční řece Malši, tak jí přebrodím a ke Kamennému mostu přijdu z rakouské strany. Ušetřím tím minimálně půl hodiny cenného času. Tohle místo vypadá dobře - brod je tu, ale kalhoty stahovat netřeba. Projdu se tedy potokem s vyhrnutými nohavicemi a jdu dál po levém břehu v Rakousích.
Zpátky do Čech se vrátím po staletí sloužícím kamenném mostě. Stoupání křížovou cestou mě docela zahřeje, ale ne nadlouho. Než dojdu do Cetvin, přichází opravdu studená fronta, ochladí se a poprchává. Zatím 1:0 pro podzim. Mlha a rozpadající se budova bývalé kasárny pohraniční stráže ještě umocňují pochmurnou atmosféru podzimu. Vlhkost a chlad zalézají všude pod kůži.
Míjím tvrz v Tiché. Všude zavřeno, nikde nikdo. Kostel Panny Marie Sněžné u Svatého kamene je však otevřený. Do kaple se svatým kamenem se vstupuje z druhé strany. Zde se podle legendy zjevila Panna Marie a balvan pukl. V jiné kapli tu zase vyvěrá zázračný pramen.
Projdu lesem a blížím se do Dolního Dvořiště. Ano, přesně to Dvořiště, přes jehož hraniční přechod jsem jela asi tisíckrát, ale ve vsi jsem poprvé. Protože mám tentokrát čas a venku je víc než hnusně, jdu na polívku do restaurace. Jsou tu celkem dvě. Z jedné mě kouř vynese ještě ve dveřích, ve druhé pár štamgastů sleduje fotbal. Beru fotbal. Polívku mají, čaj a zásuvku taky. To mi na dvě hodiny stačí. Déšť to mezitím vzdal.
Kolem benzínky ONO poprvé procházím po svých. Od jedné čerpací stanice ke druhé jdu po krajnici hlavního tahu do Rakouska. Zvláštní pocity tentokrát pěšáka. Vsadím se, že žádný z projíždějících ani odpočívajících řidičů netuší, že přímo z parkoviště odbočuje naučná trasa Rybnického okruhu. Tou mizím do tmy a přes Šibeniční vrch dojdu až k Rybnickému nádraží.
Na závěrečné kilometry čekám společnost. David právě přijíždí, abychom se potkali na nádraží, kde nechá auto a dál půjdeme spolu. Doplníme zásoby v batohu (asi tak na týdenní expedici..), rozsvítíme čela a vyrážíme.
Čeká nás necelá hodina k přístřešku u náspu bývalé koněspřežky. V dávných dobách tudy dopravovali sůl do Českých zemí. Dnes jsou tu všude hezky vyvedené naučné cedule a u zrekonstruované poloviny mostního pilíře i turistický přístřešek, který nám poslouží jako kuchyň, obývák a ložnice. Poslední večeře je daleka té biblické - došlo i na mojito..
Ráno pokračujeme lesem po hraniční hřebenovce, přes Český Heršlák až do Horního Dvořiště. Cestu od nádraží a kolem Větší Vltavice už znám. Už je to jen pár kilometrů k cíli celé cesty, k nejjižnějšímu bodu ČR.
Tady to před třemi a půl roky začalo. Stezka kolem Česka. Pěší putování podél celé hranice České republiky. Ne přímo po čáře, ale tak, aby na trase bylo co nejvíc zajímavých míst v její blízkosti. Jistě jsme tehdy nebyli jediní, kdo se na jaře 2020 vydal na podobné putování. V době, kdy se hranice dočasně staly něčím víc než jen čarou na mapě, jsme vyrazili na první etapu. Na ní s krátkými či delšími odmlkami navazovaly další, často na různých úsecích hranice. Nejdelší pauzou bylo letošní lyžařské zranění, ze kterého si stále nesu suvenýr v podobě stabilizačního hřebu. Ale i ten je jen dočasný. Brzy mě čeká jeho vytažení a další, snad už jen krátká rekonvalescence.
Tady, u žulového kamene se souřadnicemi nejjižnějšího bodu, končí jedno dlouhé putování, které přineslo spoustu nevšedních zážitků i poznání. Symbolicky si připíjíme proseccem, vychlazeným v hraničním Mlýneckém potoce. Z přecházející studené fronty už jsme také dost vychlazení, tak si ještě zvládneme uvařit oběd a zbývá dojít pár posledních kilometrů k silnici.
Ze Studánek jedeme stopem do Vyššího Brodu. Rakušáci nás vysadí uprostřed totálně rozkopaného náměstí, kde kolem nás právě prochází pár snědých obyvatel. “Jako fakt jsme ve Vyšším Brodu? Jsme v Africe, ne?”, prohodí ostravák David polohlasem, aniž by čekal odpověď. “Jojo, jste ve Vyšším Brodu”, přichází okamžitá veselá odpověď protknutá bílým úsměvem od nejbližší opálené tváře. Štěstí, že si to nevzal osobně. A štěstí nám přeje i na další stop, kterým přejíždíme do Rybníka. Než by přijel plánovaný vlak, jsme dávno na nádraží u auta. A tady Stezka již opravdu končí.
Čára na mapě je kompletní, přichází čas na rekapitulaci...
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
