Stezka kolem Česka - etapa 14: Harrachov - Meziměstí
Přechod Krkonoš ve větrném babím létě s pokračováním dál na východ přes Jestřebí hory do Broumovska.
10/ 2021, Lucka
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
Říjnový sváteční prodloužený víkend slibuje podobné babí léto jako byl ten zářijový. Další pokračování Stezky se nabízí navázáním na, v podstatě už loňský, přechod Jizerek. Krkonoše znám a můžu si dovolit vyrazit i s téměř nulovým časem na přípravu, který mám k dispozici.
První volný autobus do Harrachova jede až před dvanáctou a ještě se cestou zpozdí víc než vlak. Cestou na zastávku se ozvu kamarádovi Lukášovi a dám mu tak na sbalení ještě míň času, aby to neměl tak jednoduché. Nicméně se ukáže, že kde je vůle, je i cesta a později odpoledne se docela přesně potkáme.
Harrachov je dlouhý jak týden před výplatou a já tudy procházím za hezkého svátečního dopoledne. Restaurace a zahrádky jsou obsypané výletníky, ale potraviny by jeden pohledal. Pěší provoz se táhne až k Mumlavskému vodopádu, kde u občerstvení končí. Jen pár odvážlivců se vydalo asfaltkou ještě o kousek výš. Míjím ty, co se vracejí a v odpoledním slunci stoupám od Krakonošovy snídaně k Vosecké boudě. Je konec října a je na tričko. Dostávám se na hraniční hřeben. Jako na muří nožce sedí na hromadě kamení polská chata Szrenica. Já od ní mířím na východ, přes celé Krkonoše. Lukáš mezitím stoupá na Dvoračky.
Západ slunce mě zastihne na Sokolníku. U pramene Labe potkávám ještě pár opozdilců a se setměním jsem na Labské boudě. Předpověď nelhala a zvedá se pořádný vítr. Než se v zádveří stihnu přiobléknout, dorazí Lukáš. Perfect timing :-)
Už za tmy stoupáme k vysílači nad Sněžnými jámami. Vysoká budova svítí do dálky a plechy hučí ve větru. Vyhlídky na skály pod námi si domyslíme a jsme rádi, když nás to neodfoukne přes zábradlí dál do Polska, tam, kde svítí Piechowice a Jelenia Góra. Viditelnost je jako málokdy a na nebi ani mráček.
Obcházíme Vysoké kolo a v sedle pod Smielcem zkusíme přístřešek. Nedělám si velké iluze, je hezky a státní svátek, ale co je moc, to je moc. Uvnitř tak čtyřmístné budky sedí třináct lidí a dva psi. Jdeme dál na Mužské a Dívčí kameny. Cestou hledáme nějaké závětří. Když náhodou někde fičí trochu míň, na zemi jsou šutry a zbytky sněhu. Až u Dívčích kamenů najde Lukáš luxusní skrýš v podstatě na cestě. Pod nízké větve se sice musíme plazit, ale je tu rovné místo tak akorát pro dva, sucho a skoro nefouká. Tady přežijeme do rána v pohodě.
Východ slunce nad Sněžkou by bylo škoda prošvihnout. Zamrzlé kaluže křupou pod nohama a vítr neustává. Vyrážíme hned po představení. Asfaltka u Petrovky je pokrytá námrazou. Na Špindlerovku akorát dorazil autobus a vysypal první zástup turistů, se kterým se pak potkáváme cestou na Luční boudu. Vyhlídky na jezera Malý a Velký Staw jsou nádherné. Po tmavé hladině se žene vítr a je vidět daleko do polských rovin.
Provoz houstne a na Luční je narváno. Spokojíme se s polední snídaní v zádveří a pak se loučíme. Lukáš se vrací přes Výrovku a já se zařadím do davu na lávky přes Úpské rašeliniště. Od bývalé Obří Boudy se na Sněžku válí zástup barevných mravenců. Předcházím řadu zadýchaných dobyvatelů a občas mě silný vítr naplácne na řetězy, které brání sejití z cesty.
Na vrcholu nejvyšší české hory jsou stovky lidí. Ani se nezdržuji a valím po červené dolů do Sovího sedla. Až na Pomezní boudy mám početnou společnost. Pak, jako když mávne kouzelným proutkem, jsem sama.
Pěšina po Lysečinském hřebeni místy odhaluje večerní výhledy do obou sousedních států. Je pořád krásně a začíná se ochlazovat.
Scházím přes Albeřice kolem vstupů do Albeřické a Krakonošovy jeskyně, objevených kdysi při těžbě vápence. Tyto krasové jeskyně bohužel nejsou přístupné. Památkou na dobu těžby je malé muzeum v budově vápenky.
Původně jsem chtěla spát v přístřešku na Rohu hranic, ale mám to ještě hodinku do Žacléře, abych mohla navštívit kamarádku, co tam zrovna přebývá. Místo větrné noci v dřevěné budce tak brzy sedím u krbu s hrnkem čaje.
Lucce se bohužel nahromadila práce, tak se mnou ráno nemůže vyrazit na výlet. Žacléř tedy opouštím sama po žluté kolem dolu Jana Švermy. V jeho areálu je umístěn Hornický skanzen Žacléř jako památka na hlubinnou těžbu černého uhlí ve východních Čechách.
Stezka mě vede po stopách Jana Amose Komenského, jež tudy v roce 1628 odešel ze své vlasti do polského Lešna. Já si na Růžovém paloučku emigraci rozmyslím a dám se po zelené pohraniční cestě směrem na Královec. Ta se klikatí podmáčeným lesem, kde mezi břízami prosvítá polední slunce. Těsně nad Královcem vede rozestavěná dálnice. Na české straně zatím jen jako myšlenka a přerušovaná čára v mapě, zatímco Poláci už mají hotové dva pruhy. Černý had nového asfaltu i celý val, na kterém leží, končí přesně na hranici panství, jako když bagrem utne.
Ještě, než se dostanu k silnici, překvapí mě potok bez lávky. Tedy ta shnilá kláda, co z ní zbyla si mojí důvěru nezíská, tak se radši podírám křovím k mostku na zemědělské cestě. V typickém hraničním obchůdku si zkusím říct o vodu. Paní sice moc nerozumí, ale prázdnou láhev pochopí a je ochotná.
Pokračuji loukou pod les a dál ke Královeckému Špičáku, co už se na mě z dálky směje. Cesta stoupá celkem pohodlně po spirále až na vrchol. U vysílače sedí skupinka turistů a svačí. Chvíli si s nimi užívám výhledy na Krkonoše a pokračuji dál pohraničními stezkami v prosluněném podzimním lese. Je zase na tričko.
Cesta prudce padá z hřebene nepříjemným štěrkem, aby za loukou zase stoupala na Jánský vrch. Zpočátku dost nadávám na lesní techniku která tu po sobě zanechala hluboké rýhy plné bláta, co se mě snaží vyzout z bot.
Tyhle končiny jsem vůbec neznala, ale určitě tu nejsem naposledy. Skalnaté vyhlídky z Janského vrchu stojí na to.
Scházím do Petříkovic a hned zase stoupám na další hřeben. Zelená vede prudce vzhůru na hřeben k Markoušovické rozhledně. Kolem pěchotního srubu jdu už za mizejícího světla. Poslední zbytky chytám z rozhledny s výhledem na svítící Trutnov.
Ještě hodinku po hřebeni Jestřebích hor k další rozhledně na vrchu Žaltman. Kousek před ní míjím Jestřebí boudu. Čekám zhasnutou chatku uprostřed louky. O to víc mě překvapí rámus zevnitř a hloučky s půllitry, postávající venku. Je tu pořádně živo. Nakouknu a dozvím se, že jde o tradiční festival. V sále křepčí dáma s hity od Janis Joplin a početné obecenstvo se pohupuje do rytmu. Doplním vodu a mažu dál do lesa.
Dnes má být podle novinek vidět polární záře i nad Českem. Nápad zkusit štěstí na téhle rozhledně měla asi tak polovina vesnice. Ocelová konstrukce hvízdá ve větru a duní pod botami těch, co jdou nahoru nebo dolů. Oblíkám si všechno co mám a jdu se také rozhlédnout.
Polární záře sice nedorazila, ale mráčky nad svítícími Radvanicemi ji skoro připomínají. Vichr rychle bere teplo zpod oblečení. Zkusím pár fotek z rozklepané věže a jdu dolů pořádně vymrzlá.
O kus níž je přístřešek, kde plánuji nocovat. Když dorazím, tak si místní čtveřice opéká buřty na ohništi. Trochu nekulturně vytahuji vařič a večeřím sypané cosi. Když slyší, že jdu od Harrachova, kroutí hlavou. Pak balí zbytky a vrací se domů. Lehám si vedle dohasínajícího ohniště a poslouchám, kolik ještě lidi půjde kolem.To mi vydrží asi tak na prsty jedné ruky, než usnu. Brzy však dojde jeden až do přístřešku na zdraví mě hlasitým "Ahoj". Mám spolubydlícího. Ještě si chvíli povídáme o okolních rozhlednách. Kolemjdoucí přestávají cinkat lahváči a já znovu usínám.
Vstávám brzy. Ze svého spolubydlícího tak vidím jen zelenou karimatku a on že mě nic. S východem slunce scházím do Radvanic a přes další kopečky a louky s krávami mířím k Adršpachu. Vylezu na vyhlídku na Starozámeckém vrchu, odkud vidím svou další cestu. Je tu klídek, jen jeden pán se vyhřívá na sluníčku a čte si.
U brány do skalního města už přešlapuje dlouhá fronta a nervózní paní vyvolává návštěvníky s on-line rezervací. Pískovcové skály jsou krásné, ale tuhle atrakci přenechám jiným a raději se rozhlédnu z Křížového vrchu. Podél dřevěných schodů na vyhlídku jsou do skály zasazené desky křížové cesty a nahoře zdobený kříž. Na protějším Kopečku se snažím najít zříceninu kostela, ale je dobře schovaná v lese. Musím sejít dolů kolem kamenných menhirů a od kapličky vzhůru lesem. Mezi vysokým stromy se skrývají zbytky kostela ze 17. století.
Loukami scházím do Zdoňova a přes Bukovou horu k Vernéřovické studánce. Dost se na ni těším. Je teplo jak v létě, fouká vítr a mě dochází voda. U kaple za dětským táborem jí naštěstí teče dost.
Zbývá už jen hodinka do Meziměstí a chvilka čekání na vlak. Podařilo se mi dorazit s velkou rezervou, takže odjíždím ještě za krásného slunečného odpoledne. V Náchodě přestupují na autobus. Hodina, o kterou jsem odjela dřív mizí v zácpě na dálnici mezi všemi těmi, co také vyrazili na prodloužený víkend.
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
