Šluknovským výběžkem na sever a zase na jih

Stezka kolem Česka - etapa 11: Mikulášovice - Varnsdorf

Lucka, 10/ 2021


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu


Po třech dnech intenzivní regenerace u klávesnice se vracím na Mikulášovické nádraží. Skoro jsem si mohla minule pořídit zpáteční jízdenku :-).

Předpověď babího léta stále trvá a já to mám co by kamenem dohodil k nejsevernějšímu bodu Česka. Kolem Vilémovského kostela se zázračným pramenem projdu dolinou pod železničním viaduktem, po kterém jsem přijela a pokračuji přes Horní Poustevnu na vrch Poustevník. Na vyhlídce u křížku potkám paní s pánem a dobrmanem. Společně identifikujeme okolní kopce včetně Děčínského Sněžníku s rozhlednou.

Přes Lobendavu, nejsevernější českou obec, pokračuji dál na sever, kam až to jde. Na svou polohu jsou tu náležitě hrdí, takže i knihobudka v autobusové zastávce nese titul Nejsevernější.


Pěšinka na nejsevernější bod ČR vede krásným lesem. Na místě je akorát tak čas oběda. Paní s pánem na Poustevníku mi říkali, že tu nikoho nepotkám, ale je tu celkem provoz. Krásné sobotní odpoledne vytáhlo nejednoho výletníka.

"Dobytím" severního pólu si můžu v rámci Stezky kolem Česka odškrtnout všechny krajní body české republiky. Zapisuji se do knížky a čtu, kdo tu byl přede mnou. Včera tudy prošli kluci se psem, co jsem potkala před čtyřmi dny u Rájce. Přišli pěšky až z Nejdku a dneska plánovali odjet že Šluknova. Škoda jen, že už je nedoběhnu.


Od hraničního přechodu nazvaného trefně "Severní" vede krásná, modře značená stezka přímo po hranici skoro až do Šluknova. Podél cesty je každou chvíli luxusní přístřešek. Dřevěné boudičky mají i jména a naučné cedule pohraniční stezky. Škoda, že tuhle trasu nejdu týden... zabydlela bych se v každém z nich.

Na několika místech zpracovávají pokácené kmeny na nově vzniklých mýtinách. Jinak nikoho nepotkám až do Šluknova.

Do centra scházím po zelené značce od železniční zastávky. U benzínky doplním vodu a naproti v supermarketu si koupím večeři. Na náměstí už je mrtvo.

Začíná se šeřit a já ještě stihnu křížovou cestu na Křížovém vrchu, než odcházím potemnělým předměstím. V lese, už dávno temném, mě sleduje spousta párů očí z křoví, odrážejících světlo mojí čelovky.

Zbývá mi pár kilometrů směrem na východ, kde jsem si přímo u hranice vyhlídla přístřešek a studánku U Zaniklé hájovny. Je kousek od štěrkové cesty, kde jsou u křižovatky naskládané následky masakru motorovou pilou. Stříška s lavicemi a stolem, pod který se vejdu. Akorát tu na něm někdo zapomněl klíček a zapalovač, tak jen doufám, že to nebylo dneska a nebude se ještě vracet.


Z blízké německé vesnice je slyšet rachot. V korunách stromů hučí vítr a shazuje na mě jehličí. Za chvíli ho mám na spacáku slušnou vrstvu.

Během noci vítr ještě sílí a ráno je pěkná kosa. Hučícím a praskajícím lesem dojdu do Jiříkova. Vychází slunce a fouká studený vítr. Trochu se oteplí až na Strážním vrchu nad Rumburkem. Procházím náměstí zalité ranním sluníčkem a mířím k Dymníku. Kopec se tak jmenuje prý podle signálních ohňů, které tu ve středověku hořely.

Na rozhledně visí cedulka, že otevírají v deset, což je za minutu. Dám si svačinu a vyrážím zpátky dolů, když proti mě stoupá pán v kloboučku. "Jdete na rozhlednu?", ptá se zadýchaně. "Tak jo" a ten kousek se s ním vracím. Otevírá rozhrkané dveře a já jako dnešní první návštěvník stoupám točitým schodištěm. Je krásně slunečno, ale trochu opar. Co vlastně vidím a co bych ještě vidět mohla si domýšlím podle panoramatických cedulí pod okny. Podél schodiště visí pohlednice českých zámků. Prý jich je 105 a spoustu jich ještě chybí.


To už se řítím z kopce dolů do Krásné Lípy. Náměstí a kostel stojí za vidění. Cestou do Varnsdorfu se ještě podívám k pramenům Křinice. Ke Třem studánkám vede odbočka z modré značky. Studánky jsou pěkně upravené, ale takhle v pozdním létě moc vody není.

Mě už čeká jen pár kilometrů do Varnsdorfu. Z lesní cesty se dostávám na silnici s celkem rychlým provozem. Krajnice není zrovna z nejširších. Cestou ještě zajdu ke Švédské mohyle a pak už opravdu scházím do města.

Uličkou s nádhernými prvorepublikovými vilami a parkem přijdu k autobusovému nádraží. Podle idosu jsou přímé autobusy vyprodané. Budu tedy muset přes Děčín a mám čas na doporučenou cukrárnu. Když mě pak napadá zkusit, jestli Idos nekecal, doběhnu poloprázdný autobus půl minuty před odjezdem. Za mnou se zacvaknou dveře a já se vezu nejrychlejším možným spojem dneška, o kterém jsem ani nedoufala, že bych mohla stihnout.

MAPA


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu