Stezka kolem Česka: Varnsdorf - Frýdlant
Únor 2021, Lucka
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
Taková ta ohraná písnička: "Pojďme vyrazit, dokud můžeme", dostává opět nový rozměr. Dokud tedy můžeme, skáčeme v pátek do autobusu směr Varnsdorf. Předpověď není tak hrozná a v Praze na sluníčku jí ještě věříme. O dvě a půl hodiny drkotání klikatými silnicemi později vystupujeme ve Varnsdorfu do začínajícího deště. Batoh pro jistotu vytahuji mokrý už v podpalubí autobusu a radši moc nepátrám, co mi nasáklo do spacáku. "To bude noc..."
Mělo spadnout pár kapek, ale než dojdeme do Jiřetína pod Jedlovou, máme tu regulérní slejvák. Ten během večera skoro odejde a znovu přijde ještě dvakrát. Z Jiřetínského náměstí stoupáme na křížovou cestou na Křížovou horu. Řada zastavení v průseku mezi stromy připomíná adrenalinovou bobovou dráhu. Kaple s věží na vrcholu je otevřená. Na Jedlovou stoupáme po stále ještě použitelné sjezdovce. Z rozhledny na vrcholu vidíme jen vstupní patro. Zbytek mizí v mlze. Svačíme v přístřešku za hotelem a čekáme, než trochu poleví další slejvák.
Dolů kloužeme po zledovatělém chodníku. Další vyhlídku si jdeme užít na zříceninu hradu Tolštejn. Mohutná zřícenina na skalním vrcholu s novými kovovými přístupovými lávkami. Na cedulích si přečteme, co bychom viděli, kdybychom viděli a jdeme dál. Pořád dál po červené kolem Ptačince a na Luž.
Na nejvyšší horu Lužických hor (793 m) už stoupáme po tmě a běžkařskými trasami. Na starých lyžích by se tu ještě dalo něco podniknout. Naštěstí je cesta tvrdá a moc se neboříme. K samotnému vrcholu přicházíme z Německé strany. Podle mapy vede cesta i přímo po hraničním hřebenu, ale v reálu najdeme akorát tak jednu stopu od lyží. Chvíli se probíjíme skalnatým lesem, abychom mezi padlými stromy konstatovali neúspěšné dobývání a vlastními stopami se vrátili na větší cestu, kterou se na vrchol nakonec dostaneme.
Mezitím se vyjasnilo a teplota pořádně spadla. Kovová konstrukce rozhledny hvízdá ve větru. Na německou stranu svítí výběžek Varnsdorfu, směrem do Čech je tmavo. Raději se moc nezdržujeme, abychom nevymrzli víc, než by bylo zdrávo. Sestupujeme ledovým korytem k chatě pod Luží. Výdejové okénko svítí a lákalo by zaklepat a říct si o něco teplého k pití. Jinak je tu úplně mrtvo. Dál už jdeme celkem schůdnými cyklostezkami přes Dolní Světlou ke Krkavčím kamenům. Úplněk nad námi skoro jako kdyby sliboval jasný zítřek, ale to jen aby nám v noci nebylo horko. Naštěstí máme vyhlídnutý luxusní přístřešek přímo pod skalou, kde si za strašidelného houkání sov rozhazujeme karimatky a spacáky.
Ráno se žádné jasno nekoná. Přes noc se zase zatáhlo a krajina se topí v šedivé mlze. Posilněni teplou snídaní šlapeme po hraniční stezce střídavě sněhem, blátem, větvemi a místy i schůdnou cestou. Scházíme do Krompachu, odkud bychom rádi viděli na další kopec, ale jen tušíme jeho obrys v mlze.
Tisícileté tisy, jako jsou v mapě nazvané jsou ve skutečnosti staré “jen” asi čtyři století. A vzrůstem připomínají takový větší angrešt. Ideální turistická atrakce :-)
Hranice sněhu se pohybuje mezi pěti a šesti sty metry nad mořem. Znovu jí překračujeme při stoupání na hraniční dvojvrchol Hvozd (vyšší vrchol leží na hranici - 749 m). Mezi ojíněný keříky přicházíme k turistické chatě. Německy mluvící hospodský akorát připravuje výdejní okénko a hlásí, že korunami platit můžeme. Krátce se zastavíme u zavřené rozhledny na německé straně a opět sestupujeme do zóny bláta.
Další potenciální vyhlídkou je kopec Sokol se zbytky hradu. Ženu se nahoru, zatímco Johny strategicky zůstává u přístřešku na odbočce a vaří čaj z přilehlé studánky. Cesta je skoro až nahoru rozrytá lesní technikou. Bláta, že by jeden utopil i holínky. Hopsám pruhem sněhu podél lesa, abych se za odměnu rozhlédla do vzrostlých stromů. Z hradiště se dochovalo pár základových zdí, na nichž leží padlé kmeny.
Brodím se dolů tou břečkou a těším se na čaj. Scházíme do Petrovic, cestou několikrát uskakujeme před rachotícími monstry, demolujícími les a měnícími cesty na kaluže bláta s barevnými olejovými skvrnami.
Z Loupežnického vrchu je vyhlídka k něco lepší. Dál po modré nás čeká Popova skála. Mlha už se celkem rozpustila, takže si konečně užíváme trochu těch dálek. Ze skalní věže je krásně vidět Hvozd s rozhlednou a na druhé straně pod námi Hrádek nad Nisou. Za ním, už v Polsku, obrovské komíny elektrárny, jejichž kouř mizí v šedé dece mraků. Přes Kohoutí vrch scházíme na kraj Hrádku.
Než se dostaneme do města, čeká nás trojmezí státních hranic Česka, Německa a Polska na soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka. Vede sem nová cyklostezka kolem jezera Kristýna. Náměstí v Hrádku nad Nisou je pěkně osvětlené, ale mrtvé. Vezmeme za vděk supermarketem a posilnění vyrážíme ještě na pár asfaltových kilometrů je hradu Grabštejn. Ten je krásně nasvícený a září do dálky. Dnešní bivak bude v podhradí, abychom ho viděli i za světla.
Nedělní ráno slibuje slunečný den, jen teploměr je zatím dost při zemi. Čeká nás většinou snadná cesta po asfaltu, kolem historického větrného mlýna a spousty moderních bílých vrtulí, generujících elektřinu. Vyhlídka z kopce, zvaného Výhledy, stojí za to, ikdyž dopoledne se vše ještě válí v bílém oparu. Kolem rozpadajícího se kostela ve Vítkově procházíme vesnicí na návrší, kde stojí středověký dvorec Curia Vítkov. Prohlídka historického sídla, vybudovaného podle mnoha předloh na zelené louce by byla fajn. V létě tu pořádají spoustu akci, tak budeme držet palce.
Z výletu už mnoho nezbývá. Trasu, naplánovanou do Frýdlantu stáčíme kvůli dopravě na jih do Mníšku. Bonusem je koupačka v ještě zamrzlé přehradě a pak už jenom autobus domů.
Krásná jarní neděle bude na nějakou dobu jen vzpomínkou na výlet….
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
