Z Krušných hor do Českého Švýcarska

Stezka kolem Česka - etapa 10: Český Jiřetín - Mikulášovice


Babím létem na sever Krušných hor, pískovcovými skalními městy Děčínska a přes Labe do kouzelného Českého Švýcarska

09/ 2021, Lucka


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu


V červnu jsem z Českého Jiřetína utíkala před deštěm a teď stojím znovu na místě činu. Je konec září a počasí odpovídá definici krásného babího léta.

Podél Flájského náhonu, bývalého plavebního kanálu jdu k přehradě, kde vystoupila většina mých spolucestujících z autobusu z Litvínova. Slunečná sobota vytáhla z gauče nejednoho výletníka. Silnice podél přehrady je plná cyklistů a motorkářů. Málokdo ale zavítá k bývalému Flájskému kostelu na břehu přehrady. To, co něj zbylo je upraveno do památníku a tam, kde bývala vesnice, je dnes houští.


Před Moldavou odbočím do panelky po louce. Před sebou mám celé údolí jako na dlani. Je čas oběda, tak využívám jeden z balíků sena jako gauč a pak celkem koukám, když se mi málem odkutálí opěradlo.

Moldavou procházím po silnici kolem obrovské fotovoltaické elektrárny. Je to v okolí asi jediná stavba, na které není vidět zub zanedbané údržby. Prodejny sádrových trpaslíků u hraničního přechodu už mají lepší časy také za sebou.

Po žluté kolem nádraží se dávám směr Vitiška. Už je to hodně dávno, co jsem tyhle koleje přeskakovala na běžkách, ale pamatuji si je dobře. Takových míst, která uvidím poprvé bez sněhu a bez běžek bude dneska víc.

Beru to oklikou na Bouřňák. Z bývalých skokanských můstku na Klínovčíku toho moc nezbylo, zato já z vysoké trávy nasbírám spoustu vody do bot.

Od Nového Města to na Bouřňák není moc velké stoupání. Ten správný sešup si nechám na seběh černou sjezdovkou do Mikulova. Proti mě běží do kopce chlapec a ptá vše, kam mám namířeno. On už jde dnes sjezdovku poosmé a ještě prý nekončí. Mě tedy dolů stačí jednou.


Sotva sejdou do Mikulova, čeká mě stoupání. Celá obec je pořádně ve svahu. Nad vesnicí je vstup do prohlídkové štoly Lehnschafter. Poslední prohlídka začíná ve čtyři. Tak to je akorát, je půl páté :-). Pokračuji tedy ve stoupání na Vitišku. Nad ústím Mikulovského železničního tunelu neodolám a scházím na koleje, abych po nich došla až k viaduktu. Zdejší Krušnohorská dráh, vedoucí z Mostu do Moldavy je skutečně horskou dráhou překonávající celkem slušné převýšení. Před mostem seběhnou na silnici, po které dojdu na Vitišku. Výhledy ve večerním světla jsou více než luxusní. Sjezdovka na Bouřňáku vypadá jako pořádný svah a dál do vnitrozemí vystupují kuželovité kopce Českého středohoří. Jen kdyby tu romantiku nakazily kouřící komíny elektráren...

Dávám se silnicí, kterou také znám jen jako běžkařskou trasu. Na ní mám vyhlídnutý přístřešek. Přijde ale zklamání v podobě prohnilé podlahy a hromady odpadků mezi chybějícími trámy. Čas ještě mám, tak si to v tom krásném večerním světle ještě protáhnu. Světlo mizí kousek za Cínovcem, když potkám dvojici s batohy. Už jsou na cestě týden a zítra končí. Dnes budou spát u blízkého rybníka. Tak se loučím a pokračuji kousek dál po červené do lesa. První přístřešek je taková děravá bouda schovaná v bujné vegetaci. Díry ve střeše řeším pro jistotu plachtou, ikdyž pršet nemá. Na zemi je měkké jehličí a kolem klid...tedy až na ty houkající jeleny...a...na tu střelbu! Začíná sezóna individuí, potloukajících se po lese s legálně drženou zbraní. A do toho kroky na cestě před mojí chatkou. Napadne mě vylézt ven a posvítit. Na pár metrů mě oslní mnohem silnější baterkou pán v holínkách a s flintou a ptá se, jestli něco potřebuju. Nooo, byl by fajn kdyby si mě nikdo nespletl s jelenem. Prý se nemusím bát, střílí se od louky na druhou stranu, akorát tudy budou kolem čtvrté ráno courat kolegové. Jeleni si povídají že všech stran a jsou čím dál tím blíž.


Ráno se probudím až za světla a bez kulky v zadku, takže můžu vesele pokračovat. Pokus najít zříceninu Loupežného hrádku skončí akorát tak zmáchanými nohavicemi z vysoké trávy. Opouštím modrou značku a zkratkou to beru k silnici a prohlídkové štole Starý Martin. Tentokrát jsem tu dopoledne a za půl hodiny začíná prohlídka. To je akorát tak na kafe z automatu a prohlídku venkovní expozice důlní techniky.

Dostaneme bílé helmy a varování, že místy se budeme muset krčit. Každou chvíli je pak slyšet jak někdo hlavičkuje trámy na stropě. Paní nás provádí dlouhou chodbou s kolejemi a vypráví, jak se tu historicky těžily cínové rudy. Práce horníků byla nelehká.


Z podzemních osmi stupňů vylezeme na příjemné sluníčko. Naučnou stezkou dojdu do Krupky a na zřícenině místního hradu znovu potkávám jedny že spolunávštěvníků štoly. Paní se diví, kudy jsem se sem dostala. Z hradeb je krásná vyhlídka na město.

Zajdu ke zřícenině tvrze Starý Dvůr, ale je to spíš jen zarostlá díra v zemi. O to hezčí je areál kostela Panny Marie Bolestné s oválným ambitem se sedmi kaplemi. Zvláštním způsobem klidné místo jako by ani nepatřilo do svého okolí.

V místní cukrárně U Berušky doplním hladinu cukru v krvi a procenta baterie na displeji telefonu, abych mohla vesele pokračovat dál na sever.

Křížovou cestou přijdu pod stanici lanovky na Komáří Hůrku a chvíli váhám, jestli si neušetřit pár set výškových metrů na téhle pouťové atrakci, kde by se po menším úklid dalo natočit pokračování Sněženek a Machrů. Dobře, že tak neudělám. To bych se ochudila o zříceninu hradu Kyšperk a výživné stoupání lesem.


Když vše dostanu na cyklistickou magistrálu širými loukami, Komáří Hůrka je za mnou. Přede mnou je dlouhá rovina přes Habartice a Adolfov až k podchodu pod dálnicí D8. U přístřešku za ním zdravím dva chlapy se psem. Dojdou mě o kus dál a ptají se, kam mám namířeno. Dneska máme v podstatě stejný cíl u Rájce. Nechám se inspirovat večerkou v Petrovicích. Než ale u Mordovny opustím červenou značku, stříhání si ještě jednu zkratku potokem, která mě stojí něco málo času navíc. Znovu se potkáme u hospody v Petrovicích, kde přisednu na polívku. Už jsou na cestě týden a další je ještě čeká. Společně pak jdeme k Rájeckému rybníku, kde mají sraz s kamarádkou. Je akorát tak čas najít si nocleh. Z bývalé osady Rájec kousek od hranice zbyla jen kaple a plácek v lese, kam se vejde plachta pro čtyři a psa, který nemá rád noční bouřku. Tímto ještě jednou děkuji za přístřeší a výborný čaj :-)


Ráno odkládám brzký start kvůli ustávajícímu dešti, ale i tak jsem na cestě před osmou. Původní plán končit v Děčíně se mi trochu rozležel v hlavě a když stihnu přívoz, podívám se i do Českého Švýcarska.

Do Tisé přicházím za mlhavého rána. Roztodivné skalní útvary se noří z mlhy a vzbuzují snad ještě bujnější fantazii, než měli ti, co je pojmenovali. Z hrany Tiských stěn se rozhlížím maximálně tak na vedlejším stěny či orosené vrcholové knížky na samostatně stojících věžích. Vzdálenější krajina je schovaná za šedou clonou.

Dalším skalním městem scházím do Ostrova a po červené stoupám na Děčínský Sněžník. Mraky se pomalu trhají a ukazují kopcovitou krajinu Děčínska. Jako jehla z kupky bublin trčí z mraků vysílač na Bukové Hoře. Je čas oběda.


Doplnila bych si vodu, ale paní v bufetu nemá kohoutek. Nezbývá než spoléhat na studánku cestou. Mám to nějakých 13 km k Labi a minimálně jedna cestou bude. Cesta ještě chvíli vede po hraně pískovcové stěny a já si můžu užívat vyhlídky do kraje, než definitivně západně do lesa.

Předcházím dvojici, jež hledí do mobilu a ptá se mě na cestu k nejbližší silnici. Mapy mají jen online a není tu signál. Rozcestí, které potřebují je ani ne půl kilometru, tak jdu s nimi. Dozvídám se, že spálí pár kilometrů odsud v pětikilovém stanu, co si právě koupili. Jejich vybavení, a hlavně jeho množství, mi připadá jako dobrovolný masochismus, ale každý nějak začíná. Při pohledu na můj batoh, že kterého také mimochodem přemýšlím, co bych mohla. vyhodit, mi nechtějí věřit, že jdu čtyři dny.

Na asfaltové cestě jménem Laubloška už mám docela žízeň. Zleva se připojuje potůček, ale já spoléhám na studánku U Rampy. Vyplatí se. Naštěstí i po nedávném suchu tu teče dost vody a je čistá. Zbývá sejít Hlubokým Dolem kolem Dolnožlebského vodopádu. Ten je spíš jen slyšet, jako voda hučící kdesi pod skalami. Zato cesta je zážitek sama o sobě. Dlážděná obrovskými ohlazenými bloky, pokrytými mechem. V tom sklonu a po ranním deštíku musím jít hodně opatrně, abych při každém druhém kroku nehodila záda.


Přívoz je zaparkovaný na správném břehu, jen čeká, než bude víc lidí. Na ocelovou plošinu nastupují jako první a čas před vyplutím využívám ke svačině a dalšímu plánování. Než se na dlouhém laně přehoupneme na druhý břeh, je půl čtvrté.

Silnice do Hřenska je poměrně rušná a části se dá vyhnout po turistické stezce nad ní. Hřensko samotné je kombinací pohraničního městečka a turistického cíle, takže tu koupíte úplně cokoliv nepotřebné, ale normální potraviny by člověk pohledal. Nevelká obec se v podobě dvou řad domů podél silnice krčí v úzkém údolí říčky Kamenice. Všude visí upoutávky na dvě hlavní turistické atrakce: projížďku lodí v soutěskách a Pravčickou bránu. Ta je jako největší přírodní skalní brána v Evropě navštěvovaná všemi druhy turistů. Naposledy před dvěma lety jsem k ní po červené značce stoupala hustým lesem. Dnes jdu těmi samými místy mezi holými stráněmi. Na nich jako rozsypané sirky leží smrky, jež padly za oběť kůrovci. Takové apokalyptické obrázky jsou teď k vidění po celém národním parku.


Pravčickou bránu už znám, takže mi stačí pohled ze zatáčky pod turistickou restaurací Sokolí hnízdo. Lesní cesta tu připomíná Václavák, zatímco k kousek níž, k jeskyni českých bratří, obrovskému skalnímu převisu, neodbočuje nikdo.

Červená značka pokračuje členitým úbočím až k Mezní louce. Ta je na území národního parku jedinou možností přenocování. Krajina neuvěřitelných skalních útvarů se svažuje k hraniční říčce Křinici a protože jsou některé stezky kvůli popadaným stromům zavřené, je potřeba jít kus cesty po německém území. Po jednom mostě v Zadní Doubic zpět a po druhém zase tam se dostávám na žlutou značku údolím Bílého potoka. Stezka vede kouzelnou roklí mezi pískovcovými skalami, ze které pak po zelené značce stoupá na další holé pláně.


Tady už se pohybuji mimo území národního parku, což je poznat na inzenzivní těžbě. Rozježděnou cestu lemují vysoké hromady naskládaných klád. Počasí se postará o to, že dál nedohlédnu. Z husté mlhy padají drobné kapky, jež se pomalu, ale jistě mění v regulérní déšť. Na kopec Tanečnice přicházím, když už zase zmírňuje. Rozhlednu z cesty sotva vidím, ale dnes je akce - vstup zadarmo, takže nahoru musím :-). Odměnou mi je pohled na střechu zavřené chaty.


Zbývá už jen sejít do Mikulášovic na Dolní nádraží. Za celou cestu skoro nikoho nepotkám, když z polní cesty scházím ke zrekonstruované vlakové stanici. Zbývá už jen nastoupit do vláčku, který mě přes Německo sveze do Děčína a další potom do Prahy.

MAPA


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu