Českým lesem na jih od dálnice

Stezka kolem Česka - etapa 4: Česká Kubice - Rozvadov, Svatá Kateřina

akce: srpen 2020, text: Lucka


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu


Máme volný víkend, což je akorát tak na přechod jižní poloviny Českého lesa. Těšíme se na rozhlednu na Čerchově, kterou jsme minule viděli velký kus cesty do České Kubice. Do Domažlic jede přímý vlak, ale přestup na autobus vychází jen na šest minut. Se spolehlivostí Českých Drah to nemůže klapnout. Pojedeme radši o dvě hodiny dřív a v Domažlicích si v klidu dáme večeři....a ...nebo taky ne. ČD mají v zásobě mnoho překvapení, kterými dokážou rozbít vaše plány. Třeba polámaná lokomotiva kdesi za Plzní. Stojíme podezřele dlouho na plzeňském nádraží. Když už z okolních kupé začínají být slyšet nadávky, zachroptí z rozhlasu něco o zpoždění dalších dvacet minut.

"Klidně se můžete projít venku, vlak vám neujdede, nemá totiž lokomotivu", slyším průvodčího. Další hlášení: do Stodu pojedeme autobusem. Bude přistaven v šest hodin. Zmatený dav se promíchá se skupinkami ožralů před budovou a hrne se ke každému lokálnímu spoji, co se pohne. Než se dostaneme do Stodu, už probíráme variantu, že zkejsneme v Domažlicích přes noc. Nakonec je z dvouhodinové rezervy a plánované večeře pár minut na párek ve stánku před nádražím a jako bonus filozofická přednáška místního ožraly.

Autobus jede na čas a v půl deváté vyrážíme z České Kubice směrem na Čerchov. Míjíme párty v místní hasičárně a přecházíme hlavní silnici. Pak už jen za mizejícího světla stoupáme asfaltkou na nejvyšší horu Českého Lesa. Za svitu čelovek odbočujeme na zelenou. Dostanu výborný nápad. Les vypadá průchozí a kousek nad námi vede modrá hřebenovka. Přespíme na Malém Čerchově.

Les není průchozí, ale spíš průlezný. Po třech stech metrech mezi ztrouchnivělými kmeny a zamechovanými balvany jsme na hřebenové pěšině a máme luxusní místo na spaní. Stačí jen položit alumatku do listí.


Budí nás sluníčko prosvítající pralesem. Na větvičkách se lesknou pavoučí veledíla. Balíme spacáky a jdeme k vrcholu. U vstupu do bývalého vojenského areálu nás vítá cedule občerstvení a pro nápoje nás posílá do automatu. Jsme v klidu, je hlavní sezóna a turistická chata otevírá podle svého webu v devět. Mezitím snídáme a okoukneme okolní chátrající budovy. Dveře nebo jejich výplně už dávno chybí, okna jsou rozbitá. Uvnitř vyboulené lino, střepy a někde zbytky vybavení.


Je půl desáté, před chatou sedí cyklista s plechovkou z automatu a nic nenasvědčuje, že by měli za chvíli otevřít. Nechce se nám čekat, tak se rozhlédneme jen z nejvyšší kóty a jdeme dál. Po asfaltce od Capartic přichází skupinky výletníků a několik těžkotonážní cyklisti na baterky šlapou podezřele lehce.

V Caparticích se zastavíme na dopolední kávu a s rostoucí teplotou stoupáme na Haltravský hřeben. Krásná lesní cesta vede přes kopce Sádek, Haltravu a Škarmanku. Předjede nás jeden biker, jinak klídek, ptáčkové zpívají a cvrčkové cvrkají.


Před Starým Herštejnem míjíme na silnici hromadu harampádí a stavebního materiálu. Hrad je v rekonstrukci, ale asi dlouhodobé, protože na promáčených pytlích s vápnem se válí šišky. Stoupáme strmou pěšinou k samotnému hradu. Zdivo věže je jako nové a středem se točí kovové schodiště na vyhlídku. Ta je odsud opravdu luxusní - na sever Chodsko, na jih Německo. Je vedro k padnutí, tak se na chvíli schováme do stínu kamenného zdiva a svačíme. Z pěšiny se ozývají hlasy. Je jich mnoho a na dělníky zní moc vesele. Prý se říká, že je někdo hlasitý jako německý zájezd - už asi chápu proč.

Brzy nás čeká pramen řeky Radbuzy. Odbočka z červené je dobře značená a u pramene stojí altánek s hrníčky a návštěvní knihou založenou včera.


Pokračujeme přes vesnici Závist do Rybníka. Ne, nejdeme se koupat, to je také název vesnice. Ale mají tu hospodu a v ní přeci jen něco na zchlazení.

Dál po silnici s malou zacházkou ke kamennému mostku přes Radbuzu. Bývalou obec, pojmenovanou Mostek připomíná jen pár křížků a cedule u křižovatky.

Stíny se protahují, už není tak strašné vedro, už je jen horko. Ještě chceme přejít Velký Zvon, nebo spíš vystoupat kam to půjde, než se nám do cesty postaví ostnaté dráty a brána vojenského areálu. K masivní rozhledně na samotném vrcholu se nedostaneme, protože jí pořád používá armáda. Prý jednou za rok pořádají den otevřených dveří, tak snad někdy příště.


Pod Zvonem je Pleš, další z vesnic, které v podstatě vymazala z mapy železná opona. Tady se dochovala jediná budova a to hájovna. Dnes je v ní penzion.

Rádi bychom zkontrolovali předpověď počasí, ale tady si ani nezavoláme. Až na kopečku s bývalým kostelem a hřbitovem se přesvědčíme, že pršet bude až zítra odpoledne. Vstaneme tedy brzy, ať jsme v Rozvadově za sucha. Hodíme karimatky na trávu a snažíme se neuvařit pod letním spacákem.


"Vstávej, prší!" Vzbudí mě Johny. Jsou čtyři ráno, tma jak v pytli, vzduch jak v prádelně a od Německa slabě hřmí. "Tak snad abychom vyrazili." Se zalepenýma očima balím spacák a vyklepávám z něj škvory. Jsou v batohu, jsou v botách, jsou všude.

Neprší moc, tak jdeme. Jen nevím, co budeme tak brzy dělat na Rozvadově, když autobus jede až odpoledne. Až do Železné Huti klesáme po asfaltu nebo štěrku. Žádný terén ani stoupání už nás v podstatě nečeká. Eisendorfská nebo Železná huť je další zaniklá obec. U kapličky uklízíme pláštěnky a pokračujeme do Železné. Ani tady není moc živo. Pár domů podél silnice, z nichž většina buď nemá okna, nebo je doplněna červeným srdcem. Benzínka otevírá až za půl hodiny.

Červená směrem na Rybničnou vede mokřady kolem Nivního a Kateřinského potoka. Panelová vojenská cesta, rovná, jak když střelí, zarůstá rákosím. Okolní vodní kanály jsou bezednou zásobárnou komárů. Jdeme jak nejrychleji umíme a neustále kolem sebe šermujeme rukama i hůlkama.


Za rozcestím Rybničná míjíme několik chátrajících budov roty pohraniční stráže Diana. Ty jsou rozptýlené kolem asfaltové plochy uprostřed louky. Do hlavní budovy se mi po tom, co zbylo ze schodů ani moc nechce.

Napravo od cesty začíná obora Diana, kde Kolowratské lesy chovají muflony. Uprostřed malé obce odbočujeme kolem dřevěné kaple alejí na návrší se zámkem. Symetrická barokní stavba je na první pohled dost zanedbaná. Rozbitými okny vidíme dovnitř holé cihelné zdivo a lešení. Skoro jako kdyby se rekonstrukce zastavila někde uprostřed…


Sice máme většinu cesty za sebou, ale konečně se můžeme nasnídat. Co na tom, že z batohů taháme sešlapané páteční pečivo a sedíme na obrubníku, prostě máme snídani na zámku :-). Dlouhou alejí a silnicí lesem se dostáváme do Svaté Kateřiny. Vesnička ani moc nepřipomíná blízkost dálnice nebo pohraničních obchodů. To až dál, když přijdeme k hlavní silnici, nás uvítají sádroví trpaslíci a řady stojících kamionů.

Je deset dopoledne, víme o autobusu v jednu a v pět. Než půjdeme do benzínky na kafe nebo zkusit stopovat, jen si ověříme, kde je zastávka. Johny zkusmo najde spojení podle idos. “Hele, za pět minut jede autobus”. To musí být nějaká mýlka, není ani v jízdním řádu. Dáme tomu pět minut čekání a...světe div se....za chvíli opravdu jedeme. Jediná naše spolucestující nám vysvětlí, že spoj je nový a ještě není ani na vývěskách. Tak to vyšlo krásně. Jeden přestup v Boru a na vlak ze Stříbra máme akorát čas dojít na správné nástupiště. Všechno neuvěřitelně navazuje a v jednu odpoledne jsme v Praze. Slibované slejváky už pozorujeme z tepla domova za zamlženým oknem.


MAPA


O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu


OutVer - Outdoor Vertical

Web pro všechny nadšené bláznivé i rozumné, co se věnují, nebo se chtějí začít věnovat outdooru.

Líbí se ti outver.net? Nezmeškej už další novinky!

Napište nám

© 2019 OutVer