Jarní Zuckerhütl na skialpech

Na pomezí Rakouska a Itálie, na pomezí Stubaiských a Ötztálských Alp se z ledovcové pláně tyčí skalnatá pyramida. Ti, co dali hoře jméno, viděli při pohledu ze Stubaiského údolí homoli cukru - cukrový klobouk. Právě ze Stubaitalu vede jedna z nejčastějších výstupových cest, kterou si v zimě můžeme zjednodušit lyžařským střediskem.

04/ 2022, Lucka


Zuckerhütl je se svými 3507 metry nejvyšší horou Stubaiských Alp a vzhledem ke své kráse a relativní dostupnosti také jednou z nejnavštěvovanějších. V létě se dá vystoupit i z druhé strany ze Söldenu přes Hildesheimer Hütte (o jednom povedeném výstupu tady a o jednom nepovedeném tady).

Vzhledem ke sněhové nadílce posouváme víkend a v neděli si užíváme prašanu na Stubaiském ledovci, abychom za slunečného pondělí vyrazili na kopec. Že bychom tam byli sami se v případě Zuckerhütlu rozhodně nebojíme.

Dá se samozřejmně stoupat už od parkoviště na lyžích, ale vyžaduje to brzké vstávání a já jsem svými dvěma spolucestujícími přehlasována k pohodlnější variantě. Než nasadíme stoupací pásy ve výšce asi 2750 m, čeká nás lanovkový cirkus, kde vystřídáme několik dopravních prostředků. Začínáme frontou v železobetonové spirále spodní stanice, pokračujeme kabinovou lanovkou, na kterou navazuje sedačka, krátký sjezd, kotva a sjezd konečně volným terénem do nejnižšího bodu túry. Slunce mezitím vystoupilo vysoko nad obzor a my odkládáme, co se dá.


Čeká nás výstup do sedla Pfaffenjoch (3207 m) celkem pohodlným svahem po ledovci. Vítr žene sníh přes hradbu kamenů v sedle, kterou procházíme úzkým proužkem sněhu. Přichází čas na krátkou svačinku a vrstvu proti větru. Mírným stoupáním nabíráme výšku vyšlapanou stopou podél severní stěny Zuckerhütlu. Přímo nad námi se do ní chystají dva borci s lyžemi na zádech. Pětapadesátistupňový ledový svah se na slunci leskne jako zrcadlo.

Před námi se objevuje Wilder Pfaff jako další oblíbený cíl. Po chvíli váhání u rozdvojení vyšlapaných stop se držíme původního plánu a stoupáme pod vrcholovou skalnatou homoli. K řadě lyží zapíchnutých do sněhu přidáváme svoje a s cepínem a mačkami pokračujeme vzhůru. Sledujeme postavičky ve vyšlapané stopě v prudkém sněhovém svaku mezi skalami. Jejich tempo i technika jsou různorodé.


Cestou nahoru potkáváme dvy borce s lyžemi na zádech, co stihli vylézt severní stěnu a teď sestupují normálkou. Po prudkém začátku se stoupání zmírňuje a brzy stojíme u ocelového vrcholového kříže s koulí uprostřed. Toto dílo tyrolského umělce sem bylo umístěno v roce 2003 jako náhrada poškozeného předchozího kříže. Ve chvilce bezvětří si užíváme výhledy do dvou sousedních států. Daleko od lyžařského střediska máme přímý výhled na Wildspitze a další velikány Ötztálských Alp. Opačným směrem vyčnívá Habicht.

Dolů stejnou cestou jen trochu pomaleji a opatrněji. Náš pozdní start má jednu výhodu - už jsme na kopci jediní. Naše lyže čekají osamocené a šance stihnout lanovku na zpáteční cestě se rozpouští v odpoledním slunci. Sjíždíme do sedla a rozměkklým těžkým sněhem do údolí pod Hildesheimer Hütte. Odsud stoupáme k vlekům a vedle sjezdovky do sedla Fernaujoch.


Předjíždí nás rolbař a ptá se, kudy plánujeme sjíždět. Slušně nám diktuje čísla sjezdovek, kterým se máme ve vlastním zájmu vyhnout, abychom se nepotkali s jeho kolegy. Sjíždíme tedy neupravovanou freeride trasou a skluznicemi odhalujeme zákeřné kameny číhající kousek pod povrchem. Na cestě od Dresdner Hütte už je sněhu dost pomálu, tak jsme rádi, když se na parkoviště dostaneme celí.

Výlet hodnotíme jako úspěšný a nasedáme na dlouho cestu do Prahy.


Popis trasy s mapou na Alpenvereinaktiv: