Přes hory a hřebeny podzimních Jeseníků, Rychlebských a Zlatých Hor, kamenitými stezkami po hraniční čáře i dlouhými asfaltkami až do nížiny Opavice a do Krnova.
10/2022, Lucka
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
Dobrodružství začíná jako obvykle už ve vlaku dobíháním zpoždění českých dopravců. Osobák naštěstí čeká a ještě dožene to, co rychlík zmeškal cestou. Před devátou ranní tedy vystupuji v Králíkách a čekají mě hřebeny Jeseníků.
Pevnost Hůrka mi na začátek připomene nedávný přechod Orlických hor a pak už jen podzimní příroda. Je druhá polovina října, devět ráno a je na tričko. Slunce barví listy stromů na zářivou podívanou a vítr si s nimi pohrává v teplém vzduchu.
Pod Klepáčem stoupám na hraniční hřeben. Pěšina v borůvčí a nízkém lese občas ukáže výhledy do krajiny. Bohužel i na areál Dolní Moravy.
Rozhledna na Klepáči je zrovna v rekonstrukci, takže chybí dvě patra žebříku a místo nich visí kýbl na kladce. Nikde nikdo a kolem cesty borůvková pastva. Než dojdu na Králický Sněžník, potkám na celém hřebeni jednoho pána, co se překvapeně ptá, jestli spím venku, že je zima. Je všední den, tak ani "Kraličák" netrpí na davy. Pár lidí dupe po ocelových schodech na rozhlednu. Obrovská konstrukce byla dokončena teprve letos a už od svého počátku projekt vzbuzoval nelibost nejen ochránců přírody.
Vítr hučí mezi skleněnou fasádou, jako kdyby celá věž měla za chvíli odletět. Provoz opouštím kolem pramene Moravy a známé sochy slůněte, jež tu stojí už od roku 1932.
Předbíhá mě pán v trenýrkách, fotí si rychle selfie a maže z kopce dolů. Pohraniční zelená je celkem sešup lesem. Dá se zmírnit cikcakem po české straně. Míjím jeden hraniční kámen za druhým. Stromy kolem cesty tvoří jakýsi tunel a spadané listí šustí pod nohama.
V Kladském sedle už vím, že se na mě něco žene. Krom toho, že z domova dostávám varování před bouřkou, tak ji cítím za sebou. Začíná závod s časem. Potřebuji ještě dvě hodiny, abych došla do přístřešku, který jsem si vybrala. Pršet má začít za jednu a půl, takže budu muset přepnout z režimu "bába s nůší" do "baba spěchá na vlak". Hraniční cesta už je několik hodin stejná a teď ještě do kopce. Ten se jmenuje Sierstkova a za ním se připojuje červená. První nouzová možnost by byla Medvědí bouda, ale ještě stíhám. Chatu Paprsek míjím už s čelovkou. Čtu zprávu, že mám ještě hodinu, ale nevím kdy přišla. Chybí mi dva kilometry. Zvedá se vítr. Už skoro běžím, jen cestou ještě nabírám vodu v potůčku. První kapky. Půl kilometru. Víc kapek...a jsem tu. Přístřešek Císařská lovecká bouda na rozcestí. Jak vylezu dovnitř, spustí se liják. A pořádný. Ufff...to bylo těsně. Kdybych se dopoledne nezdržovala na borůvkách ...
Dojít sem za to stálo. Bouda má tři řady masivních dřevěných stolů a uprostřed krb. Venku se žení čerti a já jsem v suchu. Dneska jsem vstávala ve čtyři, tak jdu rovnou do spacáku.
Ráno je po dešti a v lese se valí mlha. Vyrážím dál po hřebeni přes nekonečné vrcholy a sedla. Prvním z nich je Smrk - další kopec toho jména. Na vrcholu není kromě bahna vůbec nic. Rašeliniště kam až oko dohlédne. Hlína v borůvčí pruží pod nohama a čvachtá, jak přeskakuji kaluže.
Prakticky celý den jdu po čáře a po hřebeni. Nahoru a dolů mezi kořeny a kameny mezi patníky. Potkám dva Poláky a přejdu jednu silnici.
Kovadlina, Špičák, Hraničný vrch, Černý vrch, Buková kopa, Koníček...
Kousek pod Koníčkem navštívím lesní Bar. Tedy nasvačím se na vyhlídce u studánky, ale pivo z potoka si nedám. Je kvalitně vychlazené a já bych radši teplý čaj. Je zataženo a fouká. Na protějším kopci vidím rozhlednu. Borůvková Hora. Tam mířím. Sejdu do sedla Travná, přejdu silnici a mám to necelou hodinu stoupání.
Zvenku dřevěná a staře působící věž je pod pláštěm moderní ocelová konstrukce. Měla i několik předchůdkyň. O bohaté historii svědčí i hromada křížků a pomníků. V létě tu bývá rušno. Domeček občerstvení je obklopený lavičkami. Večerní výhledy za to stojí. Nad výběžkem Čech vylézá sluníčko.
Ještě za světla sejdu ke studánce u Růžence a zbývá mi hodina po cyklostezce do Bílé Vody. Luxusní dvoupatrový přístřešek u rybníka je celý můj. Tedy asi hodinu. Pak dorazí sedm zálesáků rozveselených z místní hospody. Někteří rovnou naskáčou do koupaliště, jiní si přijdou popovídat. Jdou s plnou polní, což znamená zásobičku piv v krosně a stan. Tak to jsem nalehko:-) Vyměníme si pár zážitků z cest a jdu spát.
Ráno, ještě za tmy, také využívám místní koupaliště a vyrážím na dlouhý asfaltový den. Klášter v Bílé vodě se topí v mlze, stejně tak jako silnice do Javorníka. Vychází mi to akorát na Jánský vrch, abych se od zámečku kochala sluníčkem, jak vyhání mlhu z polí.
V místní sámošce doplním energii pro sebe i do telefonu a s úsměvem šlapu dál na východ. Je jasný podzimní den, ale už o něco chladněji. Oteplí se později, když u Bernartic louskám ořechy a trhám jabka ze stromů. Do Vidnavy je dlouhý asfalt. Podívám se k zámečku a ke kostelu a pokračuji dál černou čarou silnice mezi alejemi barevných stromů. Začíná se mi stýskat po horách.
U Velkých Kunětic naštěstí přichází změna. Odbočuji loukou ke kostelu, kde si se mnou povídá stádo zvědavých ovcí. Značka vede trochu zmateně, zřejmě přes soukromé pozemky k bývalé vápence a rozpadajícímu se zámečku. Obec je napůl v rekonstrukci a druhá polovina na ni teprve čeká. Obyvatelstvo zdá se snědší než v sousedních vesnicích. Po zelené pokračuji do Mikulovic a kupodivu dorazím ještě za světla. Pramen nad městem je suchý, tak zkusím štěstí mezi domy. Zachrání mě paní se zvědavými pudlíkem na zahrádce. Přejdu řeku a kolem kostela stoupám po asfaltových cyklostezkách.
Bývalý vojenský prostor Muna je komplex téměř stopadesáti budov v různém stádiu rozkladu. Za války tu býval trestanecký tábor a továrna na výrobu munice.
Dnes je tu nehezké skladiště odpadů. Takhle navečer přidávám do kroku, abych byla co nejrychleji ve vsi. Ochlazuje se a zvedá se studený vítr. Za tmy procházím Ondřejov po silnici a odbočím ke Zlatokopeckému skanzenu, kde si ustelu v přístřešku. Mám toho po dnešku dost a pořádně tu protahuje, tak okamžitě lezu do spacáku a opustím ho až za svítání. Nikde nikdo.
Procházím skanzenem a potkám jen pár dřevorubců, jak čistí okolí. Naučná stezka vede přes Zlatorudné mlýny a na kraj Zlatých Hor. Na náměstí je mrtvo, kostel v rekonstrukci, studený vítr žene spadané listí ulicemi. Cukrárna otevírá v deset, ale pán zrovna vytahuje ceduli, tak mě zve dovnitř. Když pak oknem koukám na plandající slunečník, tak se mi od zákusku a teplé kávičky ani nechce.
Stoupání na Biskupskou Kopu a trocha sluníčka zahřeje líp než kafe. U rozhledny probíhají stavební práce a polští dělníci se domlouvají celkem jednoduše: Ku..a sem, ku..a tam.
Paní se zelenou čelenkou a bělovlasý pán mě vítají u stánku. Potkali jsme se dole v cukrárně. Chvíli si povídáme a pokračuji dál po hranici až nad Jindřichov. Z hraniční stezky odbočím kolem vrchu Svatý Roch a polňačkami scházím do Jindřichova. Dlouhá ves se spoustou rozbořených domů, dvěma sámoškami, jednou historickou benzínkou a zavřeným chátrajícím zámečkem.
Držím se dál modré značky, jež mě z Arnultovic vede lesem do Pitárného. Jediné lidi vidím na zahradě, tak si říkám o vodu. Jako bonus dostanu dvě červená jablka od milého pana a pozvání na kafe od paní. To s lítostí odmítám, protože za sebou zase cítím černé mraky. Už cestou na rozhlednu začíná kapat. Po značce je to oklikou a do lesa míří jedna stará cesta, zapadaná listím. Beru to po ní přímo k vrcholu. Třeba tudy dřív jezdili k vysílači. A ono ne. V půlce cesta končí u krmelce. Tak běžím diretissimou vzhůru křovím. K anténě docházím zarostlou pěšinkou, kudy si asi jen lesní zvěř chodí dobíjet své mobilní telefony.
Vedle rozhledny je přístřešek se dvěma stěnami a starým kmenem místo sloupu. Ještě bych šla dál, ale po kontrole radarů a konzultaci tu raději zůstávám. A dobře, že tak. Déšť přidává na síle a vítr dělá z vysílače varhany. Symfonie pro šest panelových antén a jednu plošinu. U toho koncertu si dělám večeři a lezu do spacáku ještě dřív než obvykle. Vůbec to nevadí, ráno jako když ten čas najdu.
Můžu vstávat ještě za tmy, když je jasno. Za úsvitu opustím rozhlednu a východ slunce si užívám na louce, kde mě pozorují zvědavé srnky. Liptaň ještě spí a Dívčí Hrad také. Ze zámku toho moc vidět není. Než dojdu do Osoblaha, je zataženo a kape. Dnešní předpověď moc příznivá není. Prší, ale ne tak moc, aby se v tom nedalo jít.
Úzkokolejka už dávno nejezdí, tak dostanu výborný nápad. Zkrátka po kolejích se mi hodí. Šlapu tedy asi kilometr mezi zarostlými pražci a už chápu, proč Járovi Cimrmanovi nevycházel krok. Čárkovaná cesta mě vede přes říčku Osoblaha. Cesta je vyježděná auty, ale pěšky se tu asi nechodí. Mostu netřeba, stačí brod. Nač stahovat kalhoty, stačí zout boty. Vody je sotva po kolena. Kousek proti proudu a jsem v Bohušově.
V hospodě doplním vodu a jdu se podívat na hrad, tedy zříceninu Fulštejn. Kolem zbytků věže jsou postavené stany a u plechové boudy na bývalém nádvoří banda trempů u ohně. "Pivo nebo rum?" Vítají mě. Raději rovnou přiznávám, že su Pražák a dostávám hrnek čaje. Pokecáme, pod plachtou přečkám jednu z přeháněk a pak se loučím s veselou společností, abych pokračovala dál. Sejdu pěšinu k řece a ...neneee....zase chybí most. Tentokrát si nechám boty a raději se kousek vrátím k lávce. Kus cesty do Slezských Rudoltic lemuje ořechová alej, tak louskám jednou skořápku za druhou. Polními cestami přicházím do vsi a k zámku. Panstvo mu přezdívalo "Slezské Versailles". Zahrady jsou upravené, jen všude poletuje spadané listí. Začíná zase pršet, tak se na chvíli schovám u vstupu. Prohlídky se podle cedule ještě konají, ale dveře jsou zamčené.
Po červené to mám ani ne dvě hodiny ke Krtečkově studánce. Něco mi říkalo "vezmi si vodu v hospodě" a naštěstí jsem poslechla. Studánka je totiž úplně suchá. Kolem atrakce pohádkové naučné stezky, do níž patří i přístřešek u Křemílka a další zastavení až ke kapličce u silnice.
To už je z dálky vidět Dvojrozhledna na Hraničním vrchu. Konstrukce, jež byla jistě statikovou noční můrou je unikátní propojení dvou starých a nevyužitých telekomunikačních věží. Ocelová lávka 25 metrů nad zemí propojuje dvě plošiny a výhled je odsud vskutku impozantní. Celá Opolská nížina a Jeseníky v dáli. Dost z toho, co jsem prošla, včetně rozhledny na Strážnici, odkud jsem vyrazila dnes ráno. Západ slunce na jedné straně kontrastuje s černým mrakem za zády. Pár kilometrů ode mě padají provazy vody. Na mě přiletí jen takový okraj, který přečkám v jednoduchém přístřešku. Ten mi dnes poslouží i na noc, protože pršet už dál nemá.
V noci vylezou hvězdy a stůl přístřešku mi poslouží jako stativ pro noční fotografii. Ráno si na věži počkám na východ slunce a pak mažu dolů do Krnova. V Opawici fotím kostel v ranní mlze a zastavím se u zámku Linhartovy. Pak už jen podél řeky do města. Dokonce se značnou rezervou na vlak. Krásný podzimní den si ještě užívám z okénka cestou domů.
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
