Stezka kolem Česka: Frýdlant - Harrachov
Slunce nesměle rozpouští ranní jinovatku na barevném listí, pomalu ohřívá hřebeny hor, zatímco v údolí se převaluje hustá mlha. Taková jsou podzimní rána v Jizerských horách a jejich podhůří na Frýdlantsku.
Listopad 2020, Lucka
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
Dny se krátí, ale počasí je zrovna napůl letní. Když ve čtyři odpoledne vystupujeme z autobusu v Kunraticích u Frýdlantu, zbývá nám asi hodina světla. V posledních paprscích slunce vyrážíme na sever podél meandrů říčky Smědé. Loukami se plíží bílé obláčky studené mlhy. Za Višňovou se dáváme po zelené. Zkratkou si trochu prodloužíme cestu hledáním pěšiny podél plotu zemědělského objektu. Značky jsou i tam, kde být nemají. Cesta alejí zarůstá křovím. Už se asi dlouho chodí jinudy.
Už dávno s čelovkami pokračujeme na Černousy a dál do Háje. Háj je jméno vesničky těsně u hranic. Za Kočičím potokem už je Polsko.
Cyklostezka vede podmáčeným polem. Přeskakujeme po drnech mezi strouhami od kol traktoru, hlubokými, že i do holínek by teklo vrchem. V prvním lese zapadneme mezi stromy a na měkkém jehličí si rozložíme bivak.
V noci se teplota limitně blíží nule. Ráno je naštěstí aspoň v lese celkem sucho a plachtu nemusíme ždímat. Louky cestou do Pertoltic jsou ještě šedivé námrazou. Slunce pomalu nabírá na síle. Snídani si vaříme až na lavičce pod starým stromem u cesty. S výhledem na ohradu s koňmi čekáme až dvě kostky pevného lihu ohřejí vodu na čaj.
Většinou se pohybujeme po zpevněných cestách a jde se dobře. Za Horní Řasnicí nás dohoní kamarád Sob na kole. Bydlí nedaleko a podle čáry na mapě si nás chytil zrovna, když už jsme se začínali bát, že se nepotkáme. Načasování nemohlo být lepší. Sedíme na louce v odpoledním slunci a vaříme kávu, kterou nám přivezl. Co víc si přát?
Do Jindřichovic to bereme zkratkou přímo ke Skanzenu. V areálu se jdeme podívat hlavně na nejmladší a jediný plně funkční veřejně přístupný větrný mlýn v Čechách, postavený teprve v roce 2002. O pár set let starší atrakcí mají na druhé straně obce. Zřícenina kostela Sv. Jakuba pamatuje už husity, kteří při jednom z válečných tažení zničili původní stavbu.
Kolem nádraží, z něhož koleje vedou jen jedním směrem, se vracíme na zelenou značku a za hodinku jsme v Novém Městě pod Smrkem. Pár opozdilých cyklistů opatrně sjíždí stezkami slavného Singltreku. Přes den se tu dá výborně zajezdit na kole. Tihle si asi zapomněli světlo nebo hodinky, tak si sjezd v posledních zbytcích světla užijí krokem.
V centru je úplně mrtvo a kolem Klingerova mauzolea už mizí i pouliční lampy. Známou rodinnou hrobku inspirovanou italskou renesancí si tedy přijedeme prohlédnou někdy jindy za světla. Asfaltovou cestou začínáme stoupat na Smrk. Střídavé závany teplého a studeného větru proti nám ženou spadané listí. Míjíme barevné značení cyklistických tras různých obtížností. Vstupní otvor do štoly František je zamřížovaný tak pečlivě, že by se dovnitř nedostala ani kočka. Podaří se nám najít jen jeden z několika.
U Streitova obrázku opouštíme pohodlnou cestu. Přístřešek na rozcestí láká, ale nás ještě čekají čtyři stovky výškových metrů. Ty odsud začínají přibývat dost rychle. Stoupáme po kamenech, mezi nimiž si hledá cestu voda, co se ztratila z okolních potůčků. Hukot korun stromů dává tušit, že se nás nahoře čeká pořádný průvan. Pod námi svítí Nové Město a Hejnice.
Až úplně nahoře spatříme nad špičkami stromů ocelovou konstrukci moderní rozhledny. Přímo pod ní zapadneme do turistické útulny. Jsme rádi, že je tu ještě místo. Venku už se povaluje pár zakuklenců ve žďárácích.
Rychlé si vaříme večeři, abychom nerušili brzkou večerku. Na stěnách visí fotografie ze stavby rozhledny. Ocelovou konstrukci sem dovezli v kuse jako zázrak techniky na obrovském náklaďáku. Trochu smutný pohled na rozbrázděné cesty uprostřed CHKO. Jako by to nešlo ze dřeva...
Východ slunce nesledujeme sami. Na horní plošině se nás sejde celkem dost včetně dvou psů, kterým se pochopitelně nelíbí chodit naboso po ocelovém roštu, skrz který vidí až na zem. Po cestě dorazilo pár skupinek, co si ráno přivstaly. Na pozadí rudnoucí oblohy vyniká vysílač na Stogu Izerskem. Přibližně tím směrem jsou v dálce Krkonoše. Údolí Jizery zakrývá poklička bílé mlhy. Jak se k ní přibližujeme, pomalu se rozpouští a ustupuje do řeky, odkud přišla.
Jdeme přes polský pramen Jizery. Pár ještě zmrzlých drnů usnadňuje skákání přes mokřad, že kterého stoupá pára. Prakticky od pramene skoro až ke Kořenovu tvoří Jizera hranici mezi Českem a Polskem. Jdeme podél levého břehu na Polské straně, severně od hlavního hřebene Jizerských hor.
Uprostřed luk se kouří z komína chatky Gorzystow. Šťastní, že je někde otevřeno, zastavíme se na nalesnik a pivo grzane. Na borůvkou palačinky a horké pivo s medem sem chodím dlouhé roky. Pořád výborně vaří, ale už i sem, do dřevěné chatky dorazila doba plastová a tak pivo dostáváme do kelímku s nápisem coffee.
Zbývá ještě pár hodin podél Jizery. Před Granicznikem odbočujeme ze štěrkové magistrály plné cyklistů na baterky a scházíme k tomu, co zbylo z Karlovského mostu. Pěší přechod Jizerka-Orle je poměrně frekventovaná trasa. Letos (2020) byl most uzavřen kvůli havarijnímu stavu a později odstraněn. Místo něj se objevila provizorní lávka, kterou vzala voda. Jsme připraveni brodit řeku, ale nač stahovat kalhoty, když tu přes kameny leží prkno? Do Čech se dostáváme suchou nohou. Výlet s dětmi nebo pejsky by se ale těmi pár kroky po kývajícím prkně pěkně zdramatizovat. Na kousku zelené značky od můstku přes Jizerku k asfaltové silnici potkáme hned několik dvojic, jak přes kořeny a kameny snáší kočárky.
Zbývá sejít údolím Jizery na odbočku mezi Harrachovem a Kořenovem, kde staví autobus. Ten nás z krásného slunečného odpoledne odveze do šedivé podzimní mlhy.
O projektu Stezka kolem Česka a praktické informace k plánování výletu
